Na první expedici roku 2004 jsem vyrazil již v sobotu 3. ledna.  Plán byl Malý Sněžník, Hleďsebe a Klepý 
v masivu Kralického Sněžníku.
U nás v Letohradě tou dobou leželo ne víc jak deset centimetrů sněhu, takže i když vrchol Malého Sněžníku leží 
o nějakých tisíc metrů výše než moje domácí QTH, nepředpokládal jsem stran sněhu výraznější problémy. 
Zvláště, když vlastním zánovní sněžnice.
Ráno o půl šesté, když jsem šel na vlak, mrzlo. Na teploměru za oknem jsme měli mínus osm stupňů. Přes noc 
trochu chumelilo, ale nebylo to nějak výrazné. 
Z nádraží v Červeném Potoce vyrážím v 6:34. Doufal jsem, že mi na prvních pár kilometrů ke sjezdovce, pod 
první větší stoupání, budou k  pohodlné chůzi stačit pouze lyžařské hůlky. Ale bohužel, hned v prvních metrech 
se bořím do sněhu do půli lejtek. Nic nazbyt, musím nasadit sněžnice.
Jsou to takové zelené plácačky ve tvaru protáhlé elipsy, z tvrdého plastu, se zvedlou špicí jako u lyží. K botě se 
přidělávají pomocí gumového vázaní na způsob potápěčských ploutví. Koupil jsem je za velkého shánění už asi 
před šesti roky a od té doby jsem je použil pouze jednou. Tak snad mě dneska nezklamou.
Přesto, že se sněžnicemi tolik nezapadám, pohyb je o hodně namáhavější než normální chůze po „suchu". 
Sníh je prachový a příliš nenese. Ačkoli jdu na začátku celkem po rovině, dech se mi krátí jak při chůzi do 
prudkého stoupání. 
Pod lyžařský vlek přicházím po hodině usilovného pochodu. Tuhle cestu jdu už nejmíň po dvacáté, sněhem ale 
po prvé a proti normálu mám asi čtvrt hodiny zpoždění. 
Překvapivě, i když se jedná o slušný kopec, cesta po sjezdovce nahoru byla parádní. Povrch totiž čerstvě 
uválcovala rolba. 
Horší to bylo dál. Až k silnici na červenou jsem musel jít podél běžkařské stopy. Nechtěl jsem ji ničit a tak jsem 
šel alespoň podél ní, tam kde je sníh zhutněn hůlkami. Přesto je chůze velmi namáhavá. Prašanu je tady víc a tak 
i se sněžnicemi se bořím místy po kolena. Na rozcestí červené s modrou mám zpoždění už 30 min.
Naštěstí  je cesta dál po svážnici projeta traktorem. Sundávám sněžnice. Chůze hlubokou a částečně kluzkou 
kolejí není nic moc, ale je to mnohem lepší, než se brodit sněhem.
V 9:30 se blížím k loveckému srubu zvaném Zbojnická chata. Vidím, že uprostřed cesty stojí něco malého a 
černého. Vypadá to jak malý pes, asi knírač. Že by byl někdo na Zbojaňďe ? Jak se k černému předmětu blížím, 
musím svoje odhady korigovat. Na psa je to totiž nějak divně tvarovaný, takový úzký. Snad nějakej velkej pták, 
že by to byl….
Ty vole tetřev! Ale asi je vycpanej, vždyť se zatím vůbec nepohnul. To už jsem od něj asi na čtyři metry. Tu 
přeci jenom otočil hlavou.  Víc nic. Nikam neutíká, ani nemává křídly. Zastavuji a čekám co udělá.
„Nazdar kamaráde", zdravím tetřeva už asi ze dvou metrů. Ten se přeci jen uvolil a rozvážným krokem mi uhýbá 
z cesty.
Je to vůbec poprvé co vidím tohoto majestátného ptáka živého.. Tělem jako velká husa, krk spíše jako kachna, 
nad černýma očima temně červené „obočí" a mezi nima masivní zobák. Pomalu mě na obchází, čí spíše 
obeplová hlubokým sněhem. Za mnou přechází cestu, takže na chvíli zahlédnu jeho velké šedivé pařáty. Stále po 
mě zvědavě kouká. Nějakej moc ochočenej, asi má hlad. Ale má smůlu, mám s sebou jen tatranky a ty mu 
rozhodně nedám.
Pokračuji dál. Párkrát jsem se ohlédl, zda mě tetřev nenásleduje. Ten ale zmizel mezi stromy. 
Kolej od traktoru u chaty skončila. Nasazuji sněžnice a odbočuji po značce do prudkého stoupání.
Strmou cestou se blížím k horní příčnici. Podle kymácení stromů na ní fouká ostrý vítr. Zastavuji ještě ve svahu, 
kde jsem kryt proti poryvům hustým lesem. Vytahuji tatranku a termosku s čajem. Původně jsem váhal, zda si 
mám čaj s sebou brát, ale vyřešila to za mně XYL, která mi to přímo nakázala. A udělala dobře.
Abych rozšrouboval uzávěr termolahve musel jsem si sundat pravou rukavici.  Čaj je horký, proto házím do 
kalíšku pár hrstí sněhu. Než jsem životadárnou tekutinu vypil ztuhla mi ruka mrazem. Honem nasadit rukavici, 
batoh na záda a mazat dál.
Vyšel jsem na svážnici a opřel se do mě mrazivý severák. Zmrzlou ruku si snažím zahřát rychlým pochodem, ale 
v tom větru se mi to příliš nedaří. Za chvíli mi v tenkých prsťákách tuhnou ruce obě. Fučí tady jak na vídrholci. 
Zastavit a hledat v kletru silnější rukavice nepřichází v úvahu. Aby mi ruce tolik nemrzly, zatahuji prsty do 
rukávů. Pomohlo to, ale nevýhodou je, že nemůžu používat hůlky. Táhnu je na popruhách za sebou. 
Bohužel tudy žádný traktor nejel. Je zde pouze zafoukaná běžecká stopa. Jdu po její pravé straně. Bez hůlek to 
jde navátým prašanem velice mizerně.
Z cesty bývá za pěkného počasí vidět vrchol Kralického Sněžníku. A i když od jihovýchodu svítí slunce, vrchol 
tisícovky číslo 11 je zahalen v tmavě modrém mraku, ze kterého občas padá drobný sníh. Teplota je asi někde 
kolem mínus deseti, není to moc, ale čerstvý vítr sráží teplotu subjektivně mnohem níž. 
Na konci cesty u statní hranice stojí lesácká plechová bouda. V jejím závětří se oblékám do goretexového 
oblečení. Je 10:35.Teď budu odbočovat z červené značky a po státní hranici se pokusím dojít až na vrchol 
Malého Sněžníku. V létě vede mezi hraničními patníky pěšina, ale dnes počítám, že se budu muset probít 
panenským sněhem. Otázkou je jeho hloubka. Podle toho, kam až jsou zaváty dveře boudy, je zde vrstva  
minimálně osmdesáti centimetrů.
Než jsem se oblékl do „těžkého" expedičního oblečení, uteklo bezmála deset minut. 
Procházím kolem cedule „POZOR státní hranice" a odbočuji z běžecké stopy vedoucí směrem na Kralický 
Sněžník a začínám se škrábat do prvního strmého výšvihu. Přesto, že mám sněžnice, zapadám v místech 
nejhlubších návějí skoro po pás. Jinak se bořím mírně nad kolena.
Sněhovou spoustou postupuji velice pomalu. Musím použít vysokohorský systém pohybu. Deset kroků a 
vydýchat. Dech popadám v předklonu a sleduji strukturu prašanu. Je tvořen šesticípými hvězdičkami vloček jak 
z učebnic.
Druhý poslední výšvih je ještě strmější. Abych se mohl probojovat nahoru, musím nejdřív sníh dvakrát ušlápnout 
a pak teprve přenést váhu. Naštěstí není svah delší, jak padesát metrů. 
Průseky se rozdvojují, ale kterej je ten správnej ? Normálně se dá orientovat podle hraničních kamenů, ale ty 
jsou kdesi hluboko pod sněhem. Vybírám cestu vpravo. Je širší, snad bude i pohodlnější. Jenom jsou na ní nějaké 
muldy. Zkouším přes jednu takovou projít a okamžitě zapadám po pás. Houby muldy, je to zavátá kosodřevina, 
která má v sobě zasněžené dutiny.
Dále postupuji opatrně po okraji průseku a snažím se muldám vyhýbat. Přesto jsem se ještě několikrát propadl.
Průsek se stáčí na jih a již není kam stoupat. Támhle stojí  přiměřeně vysoký pahýl obalený sněhem. Sníh je 
všude, na zemi, na stromech a křovinách. Opravdové zimní království.
Ještě než jsem začal vybalovat vercajk, volám domů ženě, aby zapla vysílačku a naladila 145.500. Snad mne 
doma se synátorem za čtvrt hodiny uslyší.
Sestavení veškerého zařízení trvá poněkud déle než obvykle tj. déle než avizovaných patnáct minut . Všechno 
dělám v tlustých prstových rukavicích. Kabely jsou ztvrdlé mrazem a při připevňování antény na omrzlý zbytek 
stromu mi padá sníh do očí a za krk. Celá příprava mi trvala skoro půl hodiny.
Tradičně si dělám „self spot" na 0KOF a ladím na pětistovku. Ještě vytáhnout ze sněhu připravenou tužku, 
zakleknout do „zapisovací" pozice, desky se sešitem položit na levé koleno a můžeme začít. Je právě 11:32.
První je hlídač OK0F Luděk OK1VRW z mého domovského Letohradu. Po něm se strhává skoro pile up. 
Jarda OK2URF mne upozorňuje, že na expedici vyrazil i Jirka OK2PJD. Má namířeno do blízkých Rychlebek na 
kótu Stolec. 
Sedmnáct spojení za čtrnáct minut. Na výzvu nikdo další nepřišel a Jirku  nikdo nezaslechl.  Tak to balím. I když 
zde nefouká nijak ostrý vítr, začíná se do mě dávat zima. V batohu mám do foroty péřovku, možná její čas ještě 
příjde.
Plánovaný pochod po hřebeni do sedla pod Hleďsebí vzdávám. Je zde více jak  metr sněhu, který příliš nenese 
ani za pomocí sněžnic. Půjdu tedy zpátky po svých stopách až na rozcestí červené a horní svážnice. Ta asi po půl 
druhém kilometru prochází sedlem.
Od boudy na vrchol jsem to šel více jak půl hodiny, dolů po vlastních stopách mi to trvalo přesně 14 minut.
U boudy si dávám čaj s tatrankou.
Od odbočky z červené musím opět prošlapávat sníh vedle příliš nepoužívané běžecké stopy. Daří se mi udělat 
v kuse maximálně třicet kroků, pak se musím na pár okamžiků vydechnout a ulevit nohám. 
Počasí se zatím nezměnilo. Na severu mraky zasahující až nad sedlo, z kterých občas padá jemný sníh. Od jihu 
do toho svítí slunce.
Těsně před sedlem jsou při kraji cesty dva velké koláče udusaného sněhu. Asi od nějakých větších  stanů.
V sedle, kterým stejně jako celým hřebenem prochází státní hranice s Polskem, stojí asi tak osmnáctiletý kluk. Je  
už na polské straně.  Zdravím ho ahoj a čekám na odpověď, abych věděl co je zač.  Sice mi odpovídá, ale 
v poryvu větru jsem ho dobře neslyšel . Mohlo to být ahoj, nebo taky polské češť možná i německé gutten tag. 
Odbočuji ke hranici. Cesta na Hleďsebe vede přímo po ní. 
Ke klukovi mezitím přiběhl kokršpaněl a z poza stromů se vynořili další dva stejně staří kluci. Asi jeho 
kamarádi. Jeden z nich pokuřuje. 
„Kam jdeš ?" Ptá se mne ten první česky. Sláva, aspoň mám jistotu, že to není polská ostraha hranic. 
„Nahoru", ukazuju vlevo nad sebe. 
„To máš dobrý …" povídá opět ten s kokršpanělem "… jsme to tam celý prošlápli. Šli jsme až od přechodu pod 
Klepým"
„To je fajn" odpovídám nadšeně, „A kam jdete dál" 
„Chtěli jsme jít až na Malý Sněžník, ale v půlce svahu jsme to vzdali. Je to tam moc hluboký a to by jsme tady 
ztvrdli do tmy"
Ve zkratce jim popisuju jak jsem se tam dostal já a rychle se loučím. Už už abych byl na další tisícovce.
Ze začátku jdu ve stopě ve sněžnicích. Jde to, ale stopa je pro ně příliš úzká. Největší problém je při střídání 
nohou. 
Tak v půlce průměrně skloněného hřebene sněžnice sundávám. Co se týče námahy vyjde to asi nastejno. Kladu 
nohy do hlubokých stop a visím na hůlkách.. Sněhu je místy až do půlky stehen. 
V nejvyšším bodě hřebene zastavuji. Hleďsebe je dobyta. Bezradně se rozhlížím kolem. Na co sakra dám 
anténu? Kam oko dohlédne, všude jenom dvacetimetrové smrky se sněhem obtěžkanými větvemi, sklánějícími 
se až na zem. Beru si chvíli na rozmyšlenou. Zatím si odskočím. Nechci tak činit rovnou z cesty, nejsem prase, 
pročež jsem si vyhlídnul několik metrů vzdálený strom a vyrážím k němu. Při prvním kroku z cesty zapadám až 
po pupek. Asi nějaká dutina. Zkouším další krok a propadám se ještě hloub. Ještě jeden pokus, bohužel se 
stejným výsledkem. Od cesty jsem pouze asi tak slabý metr. Rezignuji a rukama před sebou vyhrnuji jakýsi 
pisoár. Tím padla možnost se poohlédnout po nějaké vhodné opoře antenního systému.
Vracím se na cestu. Stožárek nechávám upevněný na levém boku batohu a pevně ho přitahuji popruhy. Na takto 
připravenou záclonovku šroubuji anténu. Celé se to trochu  svévolně otáčí, ale snad to nějak zvládnu. 
Soustrojí navlékám na sebe a zapínám TRX. Připadám si jak přenosový vůz. Kontroluji PSW, vcelku  
ucházejících 1,5. Zkouším opět nejdřív OK0F (snad to prošlo) a pak dolů na 145.500.
Je 13:40. První se ozval Svaťa OK2BFI z Kroměříže.
Na to, v jaké jsem situaci, to vcelku jde. Občas se ptám na Jirku PJD. Nikdo nic neví, až Věrka OK2WKF mne 
informuje, že Jirka to bohužel kvůli hlubokému sněhu vzdal. To je škoda. 
Poslední, čtrnácté QSO, již ve 13:52 dělám s Josefem OK1MNC z Hradce Králové. 
Při balení mě chytly křeče do pravé ruky. Prsty se mi samy zatínají v pěst. To ty hůlky, nejsem na ně zvyklý.
Sestupují směrem do sedla pod Klepým. Kompletně se zatáhlo a začalo hustě chumelit. 
Podle starých zavátých stop, které občas vybočí z prošlapané cesty, je vidět že tady už před těma třema klukama 
někdo šel. Naštěstí, jinak by byla stopa ještě hlubší. 
14:52 Klepý. Z vrcholové terasy je vidět do Kladska, ale Orlické hory, stojící přes údolí, pro nízko ležící mraky 
vidět nejsou. 
Anténu vážu k vysokému trouchnivějícímu pahýlu obalenému námrazou. Ve 15:02 dávám info na OK0F a 
přelaďuji na direktní kanál. Na výzvu mi ihned odpovídá Luboš OK2BEN ze Žďáru nad Sázavou. Během tohoto 
i dalších spojení s vesměs známými a dnes většinou poněkolikáté volajícími stanicemi si navzájem přejeme 
hodně štěstí zdraví v novém roce.
Poslední spojení (č.17) dělám s Jirkou OK1GA z Orliček u Jablonného nad Orlicí.
Rychle zabalit, zhltnout další tatranku, chrstnout do sebe doušek čaje a úprkem na vlak. Jede z mi Červeného 
Potoka v 17:50. Snad ho stihnu. Není sice poslední, ale další jede po něm až za dvě hodiny. 
Protože prošlapanou stopu někdo projel na lyžích, nasazuji znovu sněžnice. Z kopce místama občas klušu. 
Začíná se rychle smrákat a citelně přituhuje. Docela mi mrzne nos.
Procházím kolem turistického pohraničního přechodu Jódlov. Bouda hraniční stráže je zavřená. Kontroluji čas. 
Zatím to vcelku vychází. Na kousku rovné cesty si mohu trochu vydechnout, ale vzápětí odbočuji opět na cestu 
vedoucí prudce z kopce. Mám toho už dost. Začínaj se mi motat nohy.
Nad sjezdovkou se rychle občerstvuji poslední tatrankou a zbytkem čaje.  
K nádražím přicházím stejně jako ráno, opět po tmě. Obloha je skoro jasná. Mrzne fest a do toho svítí dorůstající 
měsíc.
Vlak jsem stihnul s dvacetiminutovou rezervou.
Musím říci, že akce to byla špičková. Za což vděčím zejména mnoha volajícím stanicím. Akorát jsem si trošičku 
namohl lejtka. V neděli jsem skoro nemohl chodit a s velkýma bolestma jsem se pouze šoural po bytě.  Přeci 
jenom brodění sněhem se nekoná každý den. 
Pokud jde o sněžnice, určitě mi pomohly, ale do takto hlubokého prachového sněhu by to chtělo  o něco větší 
plochu. Příště snad zkusím běžky.
Jo a doma mě slyšeli, ale nerozuměli. Kmitočet měli správný, akorát místo FM nastavili CW, takže to bylo prej 
takový kuňkání. Budu muset provést podrobné školení obsluhy.

© 2004  OK1TGI