Jak jsem poprvé (ne)vysílal na SSB
Poslední srpnovou sobotu v roce 1998 jsem v Holicích na blešáku zakoupil all mod na 2 m IC-251.
Zařízení jsem vybíral se záměrem vysílat z portejblu lépe řečeno ze stanu - tzn. QRP s malou spotřebou, což zmíněná stanice dle vyjádření prodávajícího (DRZ) splňovala. Trochu na škodu byly její rozměry, ale do batohu se nakonec vešla.
Byl jsem lačný na pořádné SSB vysílaní, proto jsem hned na další víkend naplánoval účast v VHF IARU contestu, sice jenom s KRCkou, ale rovnou z Králického Sněžníku (1424 m.n.m.) Chtěl jsem vyrazit vlakem ráno v sobotu 7. září. Bohužel počasí bylo více než mizerné. Trvalý déšť s nízkou oblačnosti a docela zima i v 370 metrech n.m. Jak by to asi vypadalo na Králičáku v 1200
metrech ? Proto jsem čekal se zbaleným batohem až do večera, do posledního vlaku. Leč kýžené
a i předpovídané ustávání deště nepřišlo. Proto jsem v neděli batoh vybalil a udělal pár
spojení od krbu.
Když to nevyšlo první víkend, tak to zkusím druhý, jednou to babí léto přijít musí.
Zkouším vysílat aspoň na ručku s 10cm gumišvindlem. Na 145,525 se ozval Luděk OK1VRW, od nás z Letohradu. Říká, že signál je výborný,že v Letohradě taky prší a pozdravuje moji spolutrpitelku, jinak jeho neteř. Pak se do hovoru přidává MYSák Láďa (OK1MYS) z Moravské Třebové a posléze Honza OK2JSO z Olomouce. Nakonec volá i Honza OK1TJH z Letohradu (kolega z práce). Zjišťuje mi z teletextu předpověď počasí na noc a na zítřek:“od západu postupné ustávání srážek.”. Hm, tady furt vydatně prší. V 21.10 QRT a jdu spát respektive čekat až přestane pršet.
Jana už půl hodiny spí. Kolem jedné hodiny v noci sice stále prší, ale aspoň přestal foukat vítr. V nastalém tichu mám občas pocit, že slyším hlasy. Asi halucinace z vyčerpání, neboť žádný alkohol ani rum s sebou nemáme (závažná chyba) a kdo by tady vnoci chodil. Je to patrně normální reakce centrální nervový systému, jinak zahlceného spoustou zvuků, který reaguje na téměř posvátné ticho. To pak slyšíte na pustém východním hřebenu Matterhornu neznámé hlasy, nebo na samotě, hluboko ve Slovenských Beskydech, slyšíte houkat vlak, který nikdo jiný neslyší a podobně. Josef Rakoncaj – známý český dobyvatel himalájských velikánů,někde psal, že se ho často lidé na besedách ptali, jak horolezci, bivakující ve stanu, provádějí osobní potřeby. Tak se drobátko zmíním, jak to probíhalo v našem případě.
Začíná svítat. Furt leje. O stavbě antény a vysílání na SSB nemůže být ani řeč. Teď jde o holé životy. Posloucháme delta kroužky postupně v 7.30 na eFku v 8.00 na OK0C, s nadějí zda od západu srážky skutečně ustávají. Podle hlášení tak kolem Prahy už neprší.
Zhruba v 11.45 zahajujeme sestup po staré červené značce do údolí, směr Červený Potok.Při chůzi se snad trochu zahřejem.
Cestou se místy brodíme po kotníky ve vodě, která teče ze strání. Nad vodopádem Na strašidlech, kde turistická značka klesá 200 metrů přímo korytem potoka, zjišťujeme, že tudy to nepůjde. Je moc vody, a bylo by to s těma našema báglama docela vo držku. Proto pokračujeme počesko-polské hranici. Cca po 3/4 hodině přicházíme na štěrkovou svážnici. Batoh je nesnesitelně těžký. Vydržím jít v kuse bez odpočívání ne víc jak 300 metrů. Jelikož jdeme touto cestou vůbec poprvé, tak to navíc vůbec neutíká.
Déšť pomalu přechází v mrholení. Jana už toho má také plné zuby. Jde deset kroků za mnou a neustále nadává. Nevleče sice tak těžký batoh jako já, ale na rozdíl ode mne nemá nepromokavé (goretexové) boty ani bundu, takže je totálně durch. Já sice tolik nemoknu z venku, ale zpocen námahou “vlhnu zevnitř”. Vyjde skoro nastejno, ale mě není asi taková zima.
Po čtyřech hodinách chůze dorážíme do Lipky, kterou procházíme již v dosti zbědovaném stavu. Vlečme se jak němci u Stalingradu. Jana už ani nenadává.
Po pěti a půl hodinách, totálně hyn, jsme na zastávce ČD Červený Potok. Paní co prodává lístky, na nás kouká dost vyjeveně, když se v čekárně převlekáme do zbytku suchých věcí, které jsme uchránili. Čekáme navlak a navzájem se ujišťujeme, že “na Králičák už rozhodně nikdy”.
Počasí druhý zářijový víkend není a moc lepší. Zataženo, ale neprší. Abych babí
léto přivolal beru s sebou na výlet i svoji přítelkyni (tenkrát, dnes už manželku).
V sobotu odpoledne stoupáme s těžkými batohy po úbočí Klepého směr Sněžník. Je zataženo a fouká
mírný vítr od jihovýchodu, což mne uklidňuje, protože když fouká od jihovýchodu tak většinou neprší. Ve dvou třetinách cesty, zhruba v místech pod vodopádem Na strašidlech, se vítr obrací na směr severozápadní a … začíná mírně pršet. Po 15 minutách prší vydatně. V 19.00 jsme na nejvyšším bodu masivu. Mlha (viditelnost 10m), déšť, ostrý severozápadní vítr. Stavba stanu je utrpením. Všechno je mokré. Nízká teplota je ještě umocněná ochlazovacím účinkem větru. Po pěti minutách manipulace se stanovou konstrukcí mám prsty na rukou totálně ztuhlé, takže si připadám jako kdybych pracoval v palčákách. Stavbu antény (KRCky) nechávám na zítra. A již za šera
zalézáme do stanu.
Stan prohází první zatěžkávací zkouškou, což mi příliš na klidu nepřidává. Proto co chvíli s pomocí čelovky (čelové lampy) kontroluji zda nám do stanu neteče.
Jen si to představte: venku vidatně prší, suchých věcí máte nedostatek a do již mokrých a studených se vám na tu chvíli rozhodně soukat nechce. Zbývá jediné. Vysvléci se aspoň do spodního prádla, odvážnější donaha, nadechnout se, vyskočit ze stanu, udělat rychle co je nutné
a šup zpátky. Když je venku mlha s viditelností na 5 m, jdou obavy z náhodných čumilů stranou.Naopak střetnutí s jiným člověkem muže být docela působivé, zvláště, potkají-li se
v mlze,vykonávajíc tutéž akci, jedinci opačného pohlaví.
“Jedenáctá rozhodne”. Počkáme do jedenácti, a pak razíme na vlak, ať se děje co se děje.
V jedenáct stále prší. Už ne tak vydatně jako ráno, ale nic příjemného to není. Oblékáme se do vlhkých a studených věcí. Vylézáme ven a balíme stan. Připadá mi že snad musí být nejmíň mínus 5.