To, že vyrazím na konci pětadvacátýho týdne do hor, jsem se definitivně rozhodl až dvě hodiny před odjezdem vlaku. To jest v pátek 18.6. o půl dvanácté. Batoh jsem měl sice zabalený od předchozího večera, ale i tak to byl kalup. Doběhnout z práce domů, převléknout se, odeslat anonci na paket, zabalit pár posledních drobností. Odjezd vlaku je v 13:28. Ve 12:35 zjišťuji, že nemám buzolu. Ta je při pohybu neznámým terénem a zejména při směrování antény téměř nutností. Manželka prohlašuje, že ji naposledy viděla na chalupě, kde mám druhé QTH pro KV závody. Skáču do auta, a pádím na chalupu. Jsou to naštěstí necelé tři kilometry. Buzola tam opravdu byla. Honem zpátky. Na nádraží jsem tři minuty před pravidelným odjezdem. Normálně si dávám většího fóra, ale stejně se čeká deset minut na zpožděný přípoj od Jablonného. Po 220 kilometrech vystupuji v 19:02 v Kunčicích pod Ondřejníkem. Slunce se pomalu kloní k západu. Je polojasno, skoro zataženo. Snad to bude zítra bez deště. Dnes musím ještě vystoupat nějakých 500 výškových metrů do sedla pod Malou Stolovou. V mapě je tam zakreslen nějaký srub. Tam bych chtěl přespat. Od nádraží jdu po žluté. Za výrobnou stanů Beskyd přecházím trať a hlavní silnici. Po místní silničce stoupám do kopce a procházím chatovou oblastí. Pod lesem chaty a chatky končí. V potoce nabírám vodu. Podle mapy je to možná poslední voda do zítřejšího odpoledne. Proto plním jak velkou láhev a tak i malou třetinkovou PETku od minerálky. Přecházím asfaltovou svážnici. Značka opouští koryto potoka, který se zhluboka zařezává do terénu. Stoupám po lesní pěšině a voda šumí vpravo pode mnou. Je to hodně příkré. Jdu pomalu, není kam spěchat. Světlo bude ještě dvě hodiny a nemá cenu se zbytečně potit. Dostávám se na další svážnici, teď už bez asfaltu. Uhýbám po ní vpravo a dostávám se zpátky ke korytu potoka. Vodu jsem mohl klidně vzít asi až tady. Ale podle mapy by značka měla jít jinudy? Vracím se zpět k místu, kde jsem se dostal na svážnici a pozorně sleduji horní okraj cesty, zda tam někde na stromě není žlutá značka. No jo támhle, na statném buku vysoko nad svážnicí. To, co jsem původně považoval pouze za proužek eroze, je ve skutečnosti pokračováním značky. Je to ještě příkřejší. I když jdu co noha nohu mine, začínám pouštět šťávu. Za chvíli za mě leje jak z vola. Jednu chvíli je mezi stromy vidět vesnici i protější kopce. Na mýtině nade mnou se objevuje nějaká bouda. Že by to byl ten čtvereček na mapě. No nevím, cesta se stáčí od ní. Po prudké zákrutě mezi kapradím mířím zpátky. Ve 20:37 stojím u lovecké chaty. Ještě před tím jsem prošel kolem upraveného pramene. Takže dva litry vody jsem táhnul ze zdola zcela zbytečně. Prohlížím si srub. Dveře zamčené a zajištěné železnou petlicí. Stejně tak spodní okenice. Okna nahoře ve štítech jsou z obou stran z půlky vyražená (??). To byl asi nějakej divokej mejdan. No, víček od piva se válí všude okolo dost. Šindelem obložené stěny jsou natřeny nahnědo, střecha a petlice jsou zelené. V severním štíte je velký nápis LEOPOLDKA. Nebejt těch zničenejch oken, byla by to docela pěkná chaloupka. Dovnitř se nedostanu, tak si chystám ležení hned u dveří. Kdyby pršelo, budu aspoň z části chráněn. U srubu končí lesní cesta. Na jejím konci je velké ohniště a u něho tři lavice z fošen a kulánů. Jednu fošnu si půjčuji, druhou beru od srubu, kde je taky provizorní lavice. Obě pokládám na zem a na ně rozbaluji karimatku. To bude pohodlíčko. Ještě než se uložím ke spánku, jdu se podívat na pár set metrů vzdálené rozcestí žluté s červenou. Pak ještě volám domů. Manželka hlásí, že je v Letohradě jasno. Tady se zatím honí mraky. Hlavně aby to vydrželo do zítřejšího večera. Zalézám do spacáku. Jen jsem si lehnul a jakž takž se uvelebil, tak asi metr ode mne vycupitala z trávy myš. Čumí na mně jak hladovej pes. „Jedeš, nic nedostaneš" zaháním ji zpátky. Hlodavec sice okamžitě zmizel, ale skoro celou noc mě obcházel. Navíc ve srubu měla několik kolegyní. Takže bylo docela rušno. Za tmy se vyjasnilo. Po nebi lítaly vysoko družice, jednou nízko přeletělo malé proudové letadlo a na cestě kdesi nade mnou projelo velkou rychlostí terénní auto. Jinak je božský klid. Když jsem usnul, zdálo se mi, že mi lesní žínky líbají ruku. To mě vzbudilo. Ze hřbetu levé ruky sundávám slimáka a pokouším se pokračovat ve spánku. Ptáci začali zpívat už od půl čtvrté 4:00 budíček 5:00 odchod První dnešní tisícovka bude Velká Stolová. Podle mapy by bylo logičtější jít nejdřív na Malou Stolovou, ale jelikož bych měl začít vysílat už v 6:00 našeho času, raději si trochu zajdu, abych měl z vyššího vrcholu větší šancí udělat více spojení (jak bláhová představa). Z Velké na Malou Stolovou se budu vracet tou samou cestou, lépe řečeno trasou. Abych nemusel tahat veškeré vybavení tam a zpátky, buduji kousek za odbočkou z červené malé depo. Karimatku, dva litry vody, jídlo a čelovku schovávám kousek od cesty v hustém kapradí. Hlavně abych to pak našel. Razím po asfaltce pod Velkou Stolovou. Cesta mírně stoupá. V zatáčce vidím pod sebou srub Leopoldku. Po nějakých pěti stech metrech přicházím do místa, kde by mělo být podle mapy výhodné začít stoupat lesem na vrchol. Přeskakuji hluboký příkop a škrábu se z cesty do lesa. Na tuto expedici jsem si vzal místo obvyklých dlouhých kalhot jenom tříčtvrťáky pod kolena. Není to příliš dobrá změna. Kopřivy se daly ještě jakž takž vydržet, jsou prý zdravé, ale když se mi holého lýtka zaryly trny mladých ostružin, nadávám si do pitomců. Ale už není cesty zpět. Naštěstí byly píchající a žahající bestie jen u cesty. Mezi vysokými listnáči je jen neškodná tráva. Traverzuji svah a pomalu stoupám. Procházím pod starými buky a stojím na hřebeni. Po něm vede v trávě pěšina. Vrchol je ještě kousek vpravo. V 5:38 jsem u geodetického bodu. Dlouze vybírám vhodný strom pro anténu. 6:00 začínám První dvě spojení (Josef OK2SA, Milan OK2SEV) dělám rychle (6:00 a 6:03) pak dlouho dlouho nic. Až v osm minut před půl sedmou volá Leo OK2BQW z Českého Těšína. Do konce stanovené půlhodiny vyhrazené pro Velkou Stolovou nikdo další. Vracím se na rozcestí a po lesní cestě stoupám na Malou Stolovou. Na jejím vrcholu jsem v 6:52. Je zde pěkný výhled na Lysou horu. Batoh pokládám do orosené trávy vedle malého ohniště a třech kamenných mužíků. Anténu kotvím ke starému pařezu. Ráhno je pouze metr padesát na zemí, snad to bude stačit. PSV vyhovující, tak začínám v 7:04 volat výzvu. První je Milan OK2SEV z Malenovic pod Lysou horou. Jelikož byl v šest ještě příliš rozespalý, ptá se až nyní na podrobnosti expedice. Sděluji mu svůj plán a na oplátku, jelikož na nebi se honí nízko letící mraky, se ptám na předpověď počasí. Milan předpokládá, že dle včerejšího západu slunce a místních zvyklostí minimálně příštích šest hodin pršet nebude. Ale pro jistotu se koukne ještě na satelit a dá mi vědět. Nezbývá než doufat, že to bude aspoň těch šest hodin. Dle předběžných propočtů bych měl na cestu na Radhošť potřebovat víc, cca ještě 12 hodin, ale každá hodina bez deště bude dobrá. V 7:08 opět Leo OK2BQW. Po něm si bere slovo znovu Milan SEV. Že prej mi to přibývá nějak pomalu - asi všichni spěj - tak zkusí obvolat svý kámoše telefonem. Pomohlo to. 7:15 Boguš SP9PKM si v žertu stěžuje, že ho Milan vzbudil. Chechtá se, že je na něj moc brzo, ale taky se pokusí vzbudit pár polských kamarádů. Milan SEV potvrzuje svoji předpověď a připojuje aktuální stav hlášený z meteo stanice na Lysé hoře: v tisíci metrech 8 stupňů, vítr JJZ 7 m/s. V 7:27 volá Josef OK2BLE z Lysé hory. Zejména díky telefonátům mám „povinné" jedenácté QSO v 7:31 s Mirkem SP9QZI z Wodzislawu. Ještě chvilku volám na pásmu a v 7:34 balím. Cestou na Kněhyni vyzvedávám z depa věci a naplno obtěžkán pokračuji po červené do kopce. Na hranici rezervace Kněhyně-Černý les potkávám paní se psem. Paní, zachovalá padesátnice, se mně ptá, kde je Velká Stolová, pak kde je Malá Stolová a co tam je? Z počátku ji mám za převlečeného Pavla OK1MCS, který mě přijel zkontrolovat zda nahlášené vrcholy opravdu obcházím. Proto velice ochotně ji vysvětluji že na Velké Stolové není nic a na Malé Stolové je pěkný výhled. „Ale to byste se musela vrátit", upozorňuji jemně. „A co je ta Kněhyně", ptá se paní dál, teď už trochu podrážděně. Zřejmě ji moje odpovědi příliš neuspokojily. „To je tenhle kopec a bude tam taky pěkný výhled." Paní má ve tváři výraz notorika marně hledajícího hospodu a pes při pohledu na můj batoh s anténou začíná vrčet. Proto se dále nezdržuji a mířím dál. Snad to kontrola nebyla. Červená značka zde traverzuje příkrý západní svah Kněhyně a pomalu nabírá výšku. Do pěšiny často zasahují nízké větve z okolních stromů. Co chvíli o ně zavadím prvky na batohu přidělané antény. To zas bude nahoře rovnání. V sedle pod Kněhyní, kousek za partyzánskou mohylou, opět odkládám do úkrytu přebytečné věci a odbočuji na vrchol. Cestou na Čertův mlýn se budu tudy vracet. Přes několik vývratů a houštin se probíjím na třetí tisícovku. 8:46 vrchol Kněhyně. No dal mi docela zabrat. Utírám si mokré čelo. 8:53 začínám volat výzvu. První je Adam SQ9JKS z města Pszow. Pak to odsejpá v rychlém sledu. Všichni už jsou vzhůru. Vyhřívám se na slunci a užívám si pile-up. Mezi moravskými a polskými stanicemi se ozval slabý signál Ládi OK1FRD z Rychnova nad Kněžnou. Omlouvá se, že dnes nemá směrovku. To nevadí hlavně,když se slyšíme. Jedenácté prémiové QSO, Josef OK2CPD ze Zlína, starý tisícovkový pardál, který pokud se nemýlím, právě tady zhruba před rokem začínal svoji tisícovkovou pouť. Pepa prohlašuje, že to jsem si tedy dovolil dost, když jsem se bez dovolení vetřel do jeho „království". Dneska nikam nevyráží, má v plánu vylézt pouze na střechu. Zítra je den taky ( ale bohužel v noci přišly mraky). 9:08 poslední spojení z Kněhyně (14) s Petrem OK2PCC, QTH: Brno – přehrada. Protože byly prvky transportem obtížným terénem ze sedla opravdu hodně zohýbané, anténu nevážu na batoh, ale beru ji do ruky. Tak se budu lépe protahovat pod padlými kmeny a procházet hustým mlázím. U mohyly jsem nabral uschovaný proviant. Ještě v sedle procházím kolem torza partyzánského bunkru a stoupám na Čertův mlýn. Cestou přemýšlím zda po Čerťáku aktivovat Magurku. Ta je dost bokem, navíc je nízká a utopená. No, čas je zatím dobrý, nohy taky, tak ji asi prubnu. Anténu vážu gumicukem k triangulační k červeno bílé, korozí silně napadané tyči a už v 9:47 jsem zpět na pásmu. Hned po první výzvě volá Mirek OK2BPA z Havířova. Dále volají v rychlém sledu většinou známe firmy, ale zatím žádná tisícovka. I tak již v 9:58 dělám jedenácté spojení s Adamem SQ9JKS. Balím a mířím po zelené na Magurku. Pěšina jde zpočátku podél pověstmi opředeného příkopu - náhonu na čertův mlýn. Jednou jsem ho viděl v televizi. Takhle na reál je to opravdu zajímavý úkaz. Dle vysvětlivek v mapě se jedná o přírodní jev rozsedání pískovcového masivu. Sto metrů pod vrcholem dělám další depo. Kus od cesty pod stromem skládám jídlo a větší láhev s vodou. Cesta, která z počátku klesala velice pozvolně, nabírá na prudkosti. Míjím pramínek vody. Kdybych to věděl, dala by se voda brát i tady. Ale moc velkou mocnost pramen nemá. Než bych nabral aspoň půllitr trvalo by to dost dlouho. Při sestupu sleduji levý okraj cesty. Někde v těchto místech by měla odbočovat neznačená cesta vedoucí přímo na Magurku. Rozcestí je kresleno na hranici rezervace. Ceduli vyznačující její konec už vidím a odbočka žádná. Aha, je až kousek za cedulí, což nesouhlasí předně s mapou, a ani tvar odbočky není přesně zakreslen, ale budiž. Hlavně, aby to byla ona. Sestup pokračuje. Batoh, přestože je částečně odlehčen, začíná tlačit do ramen. Pohrávám si s myšlenkou ještě něco odložit, ale už by to nestálo za to. Vycházím z lesa na asfaltku. Ta se stáčí doprava. Magurka je přímo přede mnou. Po široké lesní cestě mezi mladými, asi desetimetrovými smrky dosahuji nejvyššího bodu. Je 10:28. Je skoro jasno a slunce solidně připaluje. Však už jsem taky vytáhl klobouk se širokou krempou. Na první brknutí přichází Boguš SP9PKM. Že by Magurka nebyla tak špatná? Anténa upevněna na jednom ze smrků, ráhno asi ve třech metrech, směr mezi Kněhyni vlevo a široký masiv Smrku vpravo. Ve tři čtvrtě na jedenáct volá Jarda OK2JLQ/m (dnes již podruhé). Teď právě sedí v nějakém bufetu na Třeštíku a cca za pětačtyřicet minut by měl být na Vysoké (tisícovka). To je škoda, tak dlouho tady asi nevydržím. Tempo není vzhledem k charakteru kóty špatné. V 10:49 volá Milan 2SEV. Právě se vrátil z nákupu. Na prémii potřebuji ještě 2 QSO. Milan mne povzbuzuje, že určitě ještě přijdou. Ale přes další čtvrt hodinové volání výzvy - nikdo. Pusto, prázdno. Stoupám znovu na Čertův mlýn. Na další kopec Tanečnici to jinudy dost dobře nejde. Navíc mám nahoře depo. Trochu jsem to podcenil. Pár hltů vody s sebou mám v malé lahvičce, ale nevzal jsem sebou ani jednu tatranku. Začínaj mi trochu mravenčit nohy. Něco k snědku by to chtělo. Jsem zhruba v polovině trasy. Až na tu, jak doufám, chvilkovou krizi to docela jde Na Čerťáku, v místech kde mám uloženy věci, postává ňákej chlap. Asi na někoho čeká. Když mě uviděl jak stoupám se anténou na batohu, kouká na mě dost vyjeveně. Ještě víc čučí, když kousek od něj shazuji bágl na cestu, a rychlými kroky mizím v houští. Když se v mžiku vracím s igeltkou a láhví vypadá to, že se o něj pokouší mrákoty. Klesání z Čertova mlýna je vcelku drastické. Nechtěl bych to jít věru nahoru. Asi v půlce klesání potkávám manželský pár. Oba něco málo přes padesát. On, štíhlý, s černým hustým knírem a velkým fotoaparátem na prsou. Jakkoliv vypadá sportovně, dle oblečení spíše lázeňský švihák. Perfektně padnoucí světle modré rifle, tričko s límečkem. Když ho míjím, zastaví se a s mírně ironickým tónem se ptá, zda už bude hospoda. „Ještě dlouho ne," musím ho ač nerad zklamat. O pár metrů níž míjím jeho drobnou, sportovně oblečenou manželku, s batůžkem na zádech. V předklonu, opřena o nakročenou nohu, mocně oddechuje. Mezi nádechy se mně přerývaně ptá: „Na co se ptal? uf uf uf. Když už budem nahoře? uf uf." „Ne, ptal se na hospodu." musím zklamat i druhého tazatele. Z výrazu její tváře čtu: No jo na co taky jiného. Člověk ho vyžene do přírody a už se shání po pívu. V sedle pod Tanečnicí sedí v trávě u cesty starší pán ve slunečních brýlích. Procházím kolem něj a pán se táže: „OK2 ?" Zbystřím a odpovídám: „OK1TGI" „OK2BBN" Podáváme si ruce. Chvilku se bavíme a já ho zasvěcuji do „Tisícovek". Na vrcholu Tanečnice není pro samé kamenné mužíky k hnutí. Uchyluji se do stínu na cestu vedoucí směrem k Nořičí hoře. Anténu vážu na kmen jeřábu. Směr tak, aby měli šanci známí tísicovkáři v Čechách, tj. 300 stupňů. Ve 12:13 jsem QRV. Na pětistovce je konečně v éteru další tisícovka. A hned dvojitá. Vlasta OK2XQU a Tomáš OK2UVT jsou na Velké Stolové (!!!) Hned s nima dělám spojení. Informuji je o moji špatné zkušenosti s touto kótou. Tři QSO opravdu nejsou dobrý výsledek. Dle provozu to vypadá že Tom s Vlastou tyto problémy nemají. Odlaďuji se na 475. Hned na to volá kolega Honza OK1TJH/p, který je na rodinném výletě pod Suchým vrchem (JO80IB). Na vrchol přichází skupinka mužů a žen důchodového věku. Jeden pán, patrně mírně opojen čerstvým vzduchem a alkoholem, místo toho, aby seděl a odpočíval jako jeho souputníci, začíná mezi kamennými mohylami křepčit a divně poskakovat. Toto své počínání doprovází halasným křikem, který patrně on sám považuje za zpěv. Melodie, slova i jazyk této písně jsou pro mě neznámé. Dle charakteru popěvku a tanečnímu výrazu bych typoval na píseň kavkazských pastevců. Po několika slokách dědek zakopl o jednoho zvláště vysokého mužíka a padl naznak. Pak už byl klid. Za necelou čtvrt hodinu je vyděláno. Poslední patnácté spojení dělám s Břéťou OK2PBV z obce Krahulčí (JN89QT) a odcházím směrem na Nořičí horu. Přes Tanečnici se budu opět vracet. Tak znovu zřizuji depo. Karimatka, voda a jídlo putují do houští. Na pěšině si patou dělám čáru, abych vše bez hledání našel. Sestup je pozvolný. Pěšina přibírá nejprve zprava a následně zleva široké lesní cesty, čímž se sama rozšiřuje. Pod vrcholem Zmrzlého vrchu, který nesplňuje podmínky tisícovky, se cesta rozděluje. Jedna vede přímo přes nejvyšší bod, druhá jde vlevo od něj. Ta vlevo je prošlapanější . Vcházím do rezervace Nořičí hora, do vysokého bukového lesa. Přímo na vrcholu je mýtina a cca pět metrů od geodetického patníku stojí velká trojnožka se srážkoměrem. Z počátku si pohrávám s myšlenkou umístit anténu na něj. Ale po marném bádání umísťuji KRCku tradičně na triangulační tyč. Směr opět 300. OK1FRD či OK1ZPC jsem sice z Tanečnice neslyšel, ale možná nebyli u zařízení. 13:10 jsem ready. Na 525 dělám Honzu OK2ILA/p z tisícovky Jeřáb. Přelaďuji na 500. Zde je stále expedice na Velké Stolové. To je panečku bodový příděl! I když je Nořičí hora menší než Magurka, spojení jdou jedno za druhým. V 13:24 dělám poslední (14.) QSO s Pavlem OK2CPG z Brodku u Konice. Přeci jenom na rozdíl od Magurky je Nořičí otevřena více do světa. Slunce nemilosrdně praží. V poledním parnu stoupám zpátky na Tanečnici. Kdybych tam neměl schovány věci, šel by vrchol patrně obejít svážnicí odbočující v sedle vpravo. Nabírám věci a obědvám jednu tatranku a hrst rozinek. V sedle mezi hlavním a západním vrcholem Tanečnice se utvrzuji v tom, že to šlo opravdu obejít. Ale v mapě z roku 2002 žádná jiná cesta na Nořičí horu než ta z vrcholu Tanečnice není. Na západním vrcholu Tanečnice umísťuji anténu na mladý jeřáb a schovám se do stínu. Deset minut po druhé hodině zapínám zařízení. Na pětistovce pracují v pileupu Tomáš s Vlastou, kteří se zatím přesunuli na Malou Stolovou. Počkám až budou mít volněji a poohlížím se zda je na pásmu ještě Jeřáb. Nikde nic. Tak na 475 volám výzvu. Přichází Vašek OK2VWB/p z tisícovky Ropice (Beskydy). Reporty obou straně 56. Nic moc, ale deset bodů je doma. Další v pořadí je Honza OK1TJH/m, který zatím přejel pod Bukovou horu (bohužel něco málo přes 900 m). Kolegy z Malé Stolové dělám ve 14:22. Ještě než se stihnu odladit volá je Jirka OK2UCC/m. "Že už je pod západním vrcholem Kněhyně a že jim veze body." (??) Za chvíli je Jirka i s manželkou a synem u mě. No to se teda dneska dějou věci. Vrcholem všeho je, když mi Jirka při představování rodiny řekne, že tohle je mladší syn, že ten starší sedí na Malé Stolové. (!!) „Jo, tak rodinnej podnik!" Mladší synátor nám vyhotovuje společné vrcholové foto. Jirka má v plánu Nořičí horu. Doporučuji cestu po svážnici ze sedla. Loučíme se. Paní se synem odchází, Jirka dělá ještě spojení s Malou Stolovou a já jdu pokračovat na svém písečku. Do prémie mi zbývá jedno spojení. O půl jedné končím dvanáctým spojením s Ivanem OK2ZIH z Hranic na Moravě. Rychle zabalit, dvakrát zkontrolovat zda jsem něco nezapomněl a už to metu dolů na Pustevny. Jsou kousek pode mnou. Pustevny jsem znal doposud pouze záběru ranní Panorámy. Jsou o něco rozlehlejší než jsem čekal. Je pěkné počasí a tak lidí je zde jako much. Přeci jenom se sem dá vyjet autem nebo lanovkou. Je už dost dlouho po obědě, tak by se hodilo něco teplého do žaludku. U prvního bufetu, který mi přišel do cesty, sundávám batoh a kupuji za dvacku česnečku a dva chleby. Polévka byla vynikající. Něco tak dobrého jsem dlouho nejedl. Když s díky vracím prázdnou misku, pán u okýnka se loučí slovy: „Přijďte zas." Z Pusteven se prodírám houfy lidí. Jsou zde stánky s dřevěným zbožím, kýčovitými obrázky a perníkovým cukrovím. Opravdu jak na pouti. Cesta je široká několik metrů, zdevastovaná erozí a pokrytá jemným pískem, který nárazy větru metou do očí i úst. V ostrém stoupání procházím kolem dřevěného altánu, obsazeného hordou ječících dítek. Za altánem jde cesta skoro po rovině. Před sochou Radegasta a dalším bufetem, obsypaným hlučícím davem lemtajícím pívo, uhýbám znechuceně do houští. Myslel jsem že vrchol Radegastu bude tiché, skoro až posvátné místo. No vydělávat se musí na všem. V šeru houští kompletuji zařízení. Je ze mírný zápach, několik útržků pomalu tlejícího toaleťáku, pár obalů od sušenek, ale jinak božský klid a chládek. V 15:21 začínám na pětistovce spojením s Malou Stolovou. Vlasta říká, že budou pomalu končit. Z jejich signálu je poznat, že jim dochází baterka - trochu jim to chrchlá. Přelaďuji se na 475. O půl čtvrté volá z Nořičí hory Jirka OK2UCC. Pomalu, aby si mohl pohodlně zapisovat, mu diktuji údaje o spojení. Jirka mě děkuje za pomalé tempo, ale je to naprosto na nic. Cestou totiž ztratil tužku, bohužel svoji jedinou. Jirka to zatím řeší tak, že požádal Milan 2SEV, aby ho „jistil" poslechem. Přesto mě prosí o následné zaslání údajů paketem. 15:38 – volá Zbyněk SP6BBE z Brzegu, lokátor JO80RU = dnešní ODX – 164 km. Reporty 59 55. V 15:40 končím s Jankem SQ9NJ. Balím a vylézám z houští na cestu. Procházím kolem sochy slovanského boha, na které si parta výrostků zkouší svoje lezecké umění a několik rodin si dělá skupinové foto. Procesí sice trochu zřídlo, ale nekončí. Slunce pere do nechráněné hřebenové cesty. Je dusno. To nevěstí nic dobrého. Smrdí to tady bouřkou. Nad hlavou mi krouží dvě letadla. Radegast západní vrchol. Anténu vážu na okraji houští na triangulační tyč. Porost je na tolik hustý že se do něj nedá vlézt. Musím proto zůstat na slunci. Osm minut po čtvrté volá Milan SEV. Prej už je poznat z hlasu, že toho mám dost. 16:13 – Jirka UCC je stále na Nořičí hoře. Manželka a syn šli radši na Kněhyni. 16:16 – Pepa 2CPD slezl konečně ze střechy. Blahově jsem se domníval, že na příkaz rodiny střechu opravoval. Jak jsem se mýlil. Opravoval svůj QUAD, aby se zas bez problémů točil. Posledního zapisuji Adama SQ9JKS. Je za pět minut půl páté. Mám před sebou poslední kopec - Radhošť. Nejdřív musím ale sestoupit do sedla a následně nastoupat posledních pár výškových metrů. Poslední „dokopec", na ten se vždycky těším. Jdu s kloboukem hluboko naraženým do čela a nepřítomně čučím do zemně. Pár metrů před horským hotelem Radegast mě vyrušil starý pán, živě se zajímaje o moji anténu. Pár okamžiků před tři čtvrtě na pět stojím u kaple sv. Cyrila a Metoděje. Dřevěnému svatostánku je pořizován nový doškový kabát . Tady je ten posvátný klid. Bodejť by né - žádný stánek s pívem. Jen to trochu ruší větrné varhany antén blízké televizní věže. Nemohu najít vhodnou oporu pro anténní systém. Nakonec scházím do pravého koutu u dřevěnému zábradlí před kaplí. Zde jsem anténu vetknul do mladého listnáče. Směr tradičních 300 stupňů, snad se ozve aspoň Láďa 1FRD. 14:56 – první spojení na Radhošti je s Jednou OK2UAQ z Ostravy. Pak mě volají stanice, se kterými jsem měl dnes již několik spojení. Těsně nad kostelem prolétá motorizovaný větroň. Protistanice v nastalém hluku sotva slyším. Jediný kdo má všech 12 QSO je OK2SEV. Až pojedu zas někdy kolem, mám se stavit na návštěvu. Zároveň mne Milan upozorňujeme, že z Ráztoky, kam bych chtěl dneska sejít, jezdí do Frenštátu autobus. Tahle rada mi posléze určitě zachránila život. (Milane děkuji za všechno.) Loučíme se v 17:10. Ze západního vrcholu Tanečnice se ozývá Jirka UCC. Je na cestě zpět do civilizace. Ve čtvrt na šest mě kdosi upozorňuje že mě volá OK2VWB ze Smrčiny. Já teda nic neslyšim. Ptám se kde to je. Je to taky tisícovka v Beskydech, na východ ode mě, asi přes Lysou horu. Vykřikuji ať mě volá dál, vyskakuji k anténě a zkouším s ní pohnout požadovaným směrem. Vzhledem k tomu že je ráhno mezi větvemi mi to příliš nejde. Při natočení přesně na západ se to nepatrně zvedlo (asi zadní lalok). Těsně nad úrovní šumu Vaška dělám. Já dávám report 31 Vašek 55. Uf. Hned po tom volá Láďa OK1FRD z Rychnova. Před tím než jsem anténou pohnul o mě takřka nevěděl. Tak nevím. Asi mně to vlivem pokroucených prvků trochu šilhá. Slunce zalezlo za mrak. Úplně poslední je Janek SQ9NJ. Vypínám zařízení. To je krásné ticho. Je 17:19. Smotávám koax. Spadlo pár dešťových kapek. Zrychluji. Stoupám zpátky ke kapli a koukám do kraje. Od jihozápadu jde pás dešťových mraků. Zatím nic strašného, ale v Hranicích už asi prší. Tady poprchávání ustalo. Zrychleným přesunem směr Ráztoka. Snad pojede do Frenštátu nějaký autobus. Abych doplnil ztrátu soli, vytahuji na cestu pytlík slaných buráků. Cesta je liduprázdná. Volám mobilem domů.V Letohradě už několik hodin prší. Procházím kolem hotelu. To by bylo bydliště pro VKV. V sedle odbočuji na zelenou a vcházím do lesa. Cesta se sklání do údolí. Abych si neuhnal puchýře, utahuji boty. V korunách stromů zašuměla krátká přeháňka. Ve studánce u cesty nabírám pár doušků vody, na víc to není. Ta včerejší voda už pomalu dochází a po oříškách se dostavuje žízeň. Klesání se stává prudší. Nohy se mi začínají plést a trochu vibrovat v kolenou. Ten autobus by to chtělo. Na Ráztoku půjdu cca hodinu, do Frenštátu na vlak by to byly další dvě. Vodu jsem dopil kus nad asfaltkou kroutící se z Pusteven. Bez váhání doplňuji vodu z potoka pod lomem. Voda je trochu pochybné kvality, ale žízeň je věčná. Ještě k tomu lomu: něco tak strašnýho bych tady, uprostřed rekreační oblasti, nečekal. Procházím kolem několikahvězdičkového hotelu a dole pod velkokapacitním parkovištěm vidím ceduli autobusové zastávky. Na blízkých lavičkách posedává několik lidí s batohy. Dokonce jeden černošský mladík. Autobus jede v 19:00. Na hodinkách mám 18:46. Nebe se zatáhlo tmavými mraky. V dálce začíná zlověstně bublat. Před nádražím ve Frenštátu vystupuji deset minut po sedmé. Ještě než jsem přešel nějakých sto metrů do nádražní budovy začalo hustě pršet. Vlak na Valašské Meziříčí jede za pět minut. Zatím to vychází chlupově. Než motorák dokodrcal do Valmezu, přešla s hromy a blesky krajem krátká průtrž mračen. V Olomouci jsem čekal dvě hodiny na rychlík (naši fotbalisté mezi tím otáčejí utkání s Holanďany). Ve Třebové jsem málem kvůli zpoždění přišel o přípoj. 1:45 - ve spícím paneláku odemykám dveře našeho bytu. Doma!! Jsem na nohách bezmála dvaadvacet hodin. Stálo to za to. Na slyšenou příště. (C) 2004 OK1TGI