Podzimní expedice do Jeseníků proběhla v sobotu 25.10. V plánu byla Šindelná hora (165) a Šindelná hora JZ vrchol (249). Když bude počasí a zdraví přát, tak zkusím Spálený vrch - SV vrchol (53). Štěstí mi za začátku příliš nepřeje. Vlak sice vyjíždí z Letohradu na čas tj. v 5:22, ale již po necelých pěti minutách cesty má technické potíže. Se zjevnými problémy dojede do stanice Lanšperk, stojící v půli cesty do Ústí. Vlakvedoucí, po několika minutách stání, všechny cestující informuje, že lokomotiva je jízdy neschopná a že čekáme na odtah. Do Ústí jsme přijeli s dvacetiminutovým zpožděním. Plánovaná půlhodinová rezerva na přestup na rychlík do Zábřehu byla naštěstí dostatečná. Stejně měl zpoždění i ten. Navíc počátečních pět minut narostlo z nejasných důvodů až skoro na patnáct. Ale i v Zábřehu bylo času dost. Kritické to bude až v Šumperku. Pokud by zde zpoždění bylo větší než deset minut, nestihnul bych autobus na Červenohorské sedlo a musel bych vlakem do Koutů. Tím bych na prvním vrcholu nebyl v plánovaných 10 hodim našeho času, ale minimálně o hodinu později. Všechno vyšlo tip ťop. A tak spolu s několika dalšími turisty vystupuji v 8:55 z autobusu na Červenohorském sedle. Sice svítí slunce, ale jinak mrzne až praští. Zimu navíc umocňuje čerstvý vítr. Sníh zde neleží, pouze okolní stromy jsou vánočně ojíněné. Ze začátku trošičku kufruji. Místo abych šel od počátku po modré cyklostezce, která mě má dovést na zelenou značku pod sedlem u Šindelné hory, věřím slepě mapě a cyklotrasu v travnatém svahu míjím a mířím o pár metrů výše na červenou značku. Mapa totiž tvrdí, že za pravotočivou zákrutou se obě stezky ještě setkají a teprve následně se jejich trasy oddělí. Červená bude stoupat k Červené hoře a cyklotrasa půjde po vrstevnici pod Šindelnou. Zde teprve plánuji odbočit na cyklostezku. Přeci jenom červená je červená. To byl zásadní omyl. Jsem už daleko za zákrutou a modré cykloznačení, natož cestu, jsem už ani nezahlédl. Tluču se do hlavy. Požadovaná cesta je kdesi ve svahu pode mnou a mne od něj dělí husté, neprostupné smrkové mlází. Naštěstí se po pár metrech objevil úzký průsek vedoucí přímo dolů. Ani chvíli se nerozmýšlím a opouštím cestu. Klopýtám přes pahýly uříznutých stromků a kloužu po zmrzlé trávě. Vyšlo to. Hned první svážnice vedoucí po vrstevnici byla kýžená cyklostezka. Na ní si musím vyklepat z bot několik hrudek ztvrdlého sněhu. Dostal se mi tam mrcha vrchem, když jsem přeskakoval příkop u cesty. Vypadá to, že dneska se budou návleky hodit. Za ostrou zákrutou a přicházím na rozcestí, ze kterého stoupá do sedla pod Šindelnou horou zelená turistická značka. Údolí se v tomto místě otevřelo a nepříjemně zde fouká mrazivý vítr. Vracím se tedy a pár desítek metrů zpět do závětří, kde oblékám další vrstvu oblečení. Abych se zbytečně nevystavoval větru na vrcholu, kde určitě bude funět taky, montuji anténu již zde. V sedle opouštím značku a mířím vlevo lesní cestou po vcelku výrazném, ale jinak pouze mírně stoupajícím hřebeni. Na hlavním vrcholu Šindelné hory jsem v 9:56. Samotný vrchol je spíše plochý. Kolem vysoké smrky hustě obaleny jinovatkou. Vítr zde příliš nefouká, občas se dokonce objeví slunce. Již smontovanou anténu připevňuji na metrový stožárek a celé to gumicukem vážu k suchému pahýlu. V 10:08 upozorňuji na převaděči OK0F, že jsem QRV. Odpovídá mi Věrka OK1YB z Poděbrad, že už na mne čeká, ale na vstupu převaděče mě neslyší. Slibuji, že zkusím otočit anténou více na západ a přelaďuji na 145.500. První se ozval Franta OK1JAF z Veselí u Přelouče, bohužel po Věrce ani slechu. V 10:35 balím s 12. QSO Po cestě, která se postupně mění v pěšinu, sestupuji do sedla mezi hlavní a JZ vrchol Šindelné hory. Místy je to docela příkré. V sedle cesta uhýbá vpravo dolu po svahu. Hřeben pokračující k JZ vrcholu je zvrásněn skalami. Po jejich pravém okraji postupuji vzhůru. Kolem je starý smrkový les. Terén se pokládá a skály mizí. Přede mnou je paseka s mladými stromky. Na jejím začátku jsem narazil na nenápadnou pěšinu, která mě dovedla až na JZ vrchol, který tvoří dva velké balvany. Anténu montuji na suchou větev, jíž jsem zaklesl do škvíry mezi kameny. Moc stabilní to není, ale snad to tu půlhodinku přežije. Začínám v 11:09 spojením s Milanem OK2SEV z Havířova. Jedenáct spojení šlo rychle a protože oproti plánu mám mírný skluz, tak už 11:19 končím. Při odchodu z paseky mám přímo před sebou masiv Spáleného vrchu, další dnešní tisícovky. Bohužel v cestě mi leží hluboké údolí Hučivé Desné. Vytahuji mapu a chvíli zkoumám možnosti dalšího postupu. Sestupuji do údolí prudkým svahem. To byste nevěřili, jak zmrzlé jehličí klouže. Je to horší než sníh. Překračuji několik širokých štěrkových příčnic. Svah se zmírnil. Postupuji bočním údolím stále níže k Desné. Jdu po jakési pěšině, možná bývalé cestě. Má zvláštní tvar. Něco jako žlab. Občas jsou v ní podélně položeny staré trouchnivějící kulány. Aha. Vypadá to, že jdu starým skluzem, kterým se dříve splavovalo dříví. To už jsem na dně údolí. Přede mnou je Desná a za ní by měla být žlutě značená asfaltka, která jde podél bystřiny údolím vzhůru. Po omrzlých a nepříjemně kluzkých kamenech překonávám cca pět metrů široký vodní tok. Za ním se musím vyškrábat na silnici, po které prochází skupinka adolescentů. Když jsem se mezi nimi vyloupl z houští od řeky, čuměj na mě jak major Zeman na agenta CIA. Prchám silnicí proti proudu bystřiny. Slunce svítí, vítr nefouká. A tak když jsem školnímu výletu zmizel z dohledu, shazuji přebytečný oděv a pokračuji dál po žluté, pod Spálený vrch. Jdu stále s mapou v ruce. Zde dole na levé straně údolí je vzrostlý les a je nutno přesně určit místo, kdy do něj odbočit. Pokud odbočím příliš brzo, mohl bych se výše ve svahu dostat do kamenného moře, pozůstatku po dávné činnosti ledovce. Pokud odbočím pozdě, hrozí že se pod vrcholem dostanu do neprostupného smrkového mlází. Musím se od zdola trefit do místa, kde pod vrcholem stojí lovecká chata Hubertka. Kolem ní je paseka, široká nějakých dvě stě - tři sta metrů, která ústí přímo pod nejvyšší místo. Aspoň tak to vypadalo z protějšího kopce. Podle mapy bych měl odbočit z cesty ještě před velkou protipovodňovou přehrážkou. Cestou jsem jich už minul několik nízkých. Ta uvedená v mapě má mít na výšku dvanáct metrů. A tak když jsem prošel kolem asi osmimetrové, usuzuji, že je nejvyšší čas, odbočuji do lesa a podél malého bočního přítoku mířím vzhůru. Výše ve svahu potůček mizí. Zmizely i vzrostlé stromy smíšeného lesa a já se ocitám na vcelku mírně skloněném odlesněném prostranství. Pár vyvrácených a přeražených stromů, mezi tím několik mladých smrčků. Povrch tvoří balvany obrostlé mechem. Další pochod tímto terénem je krajně nepohodlný. Nejen, že kameny kloužou, ale jsou mezi nimi hluboké díry, ukryté pod nánosem větví, listí a mechu. Co chvíli se do takové díry propadám. Kameny po dvě stě metrech končí a střídá je sto metrů velice prudkého, povětšinou travnatého svahu. Dál není vidět. Jen tam asi nějaký zlom. Práh je natolik příkrý, že musím místy lézt po čtyřech a přidržovat se dlouhých stébel uschlé trávy. Notně zadýchán a s bolavými lýtky stojím konečně v místě zlomu. Profil se zde ostře láme a velice pozvolně pokračuje dál. Vrchol tisícovky vidím vlevo nad sebou. Tady by někde měla být chata Hubertka. Po pár desítkách metrů přes paseku přicházím na lesní cestu. Naproti mě je srub a u něj postává cyklista. Horské kolo má položeno opodál a svačí tatranku. "To, že tady dneska někoho potkám, jsem netušil." vítá mě s údivem o něco mladší chlap než já. "Já taky ne" odpovídám po pravdě. Kam prej s tím měřením jdu. Pár větami ho seznamuji s radioamatérstvím a s diplomem "Tisícovky". Loučíme se s přáním šťastné cesty. Procházím kolem lovecké chaty a pěšinou traverzuji do středu paseky. Pak nabírám kurz rovno hore, přímo k vrcholu. Posledních pár metrů jižním svahem absolvuji po umrzlém sněhu. Přecházím další svážnici, terén se ještě více položil a já vstupuji do lesa. V něm vede hřebenový průsek. Míjím triangulační tyč označující jižní vrchol a ve zhruba deseti centimetrech sněhu pokračuji dál na SV vrchol, který je o pár decimetrů vyšší tj. pro diplom ten hlavní. Blížím se tentokrát ke dvěma tyčím. Profil hřebenu je velice mírně zvlněn, ale po vyšším místě dále již nepátrám, tohle mi připadá jako ideální. Anténu vážu k jedné z tyčí, je 11:45. Upozorňuji na sebe opět na OK0F a tradičně na pětistovce začínám volat výzvu. První se ozval Milan OK2SEV s Havířova. Zhruba do 12:00 spojení přibývají vcelku svižně. Pak pět minut nikdo a navíc začíná chumelit. Až Boguš SP9PKM, se ktarým už mám, mne upozorňuje, že na 145.575 je Jirka OK2PJD/ p na Žárovém vrchu. Velice Bogušovi děkuji a QSY. Jirku dělám hned na první brnknutí. Začínám se mnou třást zima a deset bodů za tisícovku docela zahřeje. A když dostávám dalších deset od Jirky jako OK2OOO/p, má vděčnost nemá mezí. Jirka se ještě ptá jak tam dlouho vydržím. Chystá totiž na vedlejší vrchol Žárové hory, no a tak bychom si mohli navzájem vylepšit skóre. Omlouvám se, že mi už zimou klepou zuby. Potřebuju ještě jedno QSO, jedenácté - prémiové a už abych byl pryč. To je škoda, říká Jirka, ale jestli potřebuju další spojení, tak nás určitě poslouchá jeho kamarád Jarda OK2URF z Bruntálu. A hned se ptá Jardy jestli poslouchá a zda mě bere. V silném šumu slyším Jardovu odpověď, že slyší pouze zvýšený šum. Rychle směřuji anténu na Bruntál. Mezi tím Jirka relátkuje, že mne URF nebere. Ptám se tedy zda je to lepší s otočenou anténou. Ozývá se přímo Jarda, že teda nic moc, ale že mne slyší. Abych nezacláněl na cizím kmitočtu, děkuji Jirkovi za spojení a za pomoc a přetahuji Jardu na svoji pětistovku. Za chvíli mám jedenácté spojení v kapse. Hned potom se ozval Láďa OK1FRD z Rychnova a Honza OK2UAQ z Ostravy. V 14:13 balím zařízení.Nejvyšší čas. Přesto, že mám silné prstové rukavice, mráz mi zalezl pod nehty a ruce mě nesnesitelně bolí. Anténu jsem definitivně složil a pokračuji po hřebeni směrem pod Vozku tam někde bude rozcestí. Kolem leží mlha resp. mraky. Viditelnost ne víc jak padesát metrů. Ale na chvíli se oblačnost roztrhla a bylo vidět vršek Vozky lehce identifikovatelný podle vrcholové skály. Během pár vteřin se bílá opona zase zatáhla. Přicházím k nějakému patníku, u něj je zmíněné rozcestí, na kterém odbočuji a devadesát stupňů vlevo na další průsek. Terén se začal svažovat rychleji a sněhu znatelně ubývá. Vycházím z lesa na svážnici a přímo přede mnou chata Formanka. Jsou to vlastně dva sruby, takže takové dvojchatí. Jdu po zvolna klesající svážnici do údolí a pozorně sleduji okolí, protože z této cesty by dle mapy měla vpravo odbočovat pěšina vedoucí k další lovecké chatě, tentokrát Hášově. Kolem ní prochází zelená značka, po které bych měl dojít na vlak do Brané. Ale byla by to špatná turistická mapa, kdyby v ní nebyla aspoň jedna chyba. Odbočka prostě nikde. Vpravo je neprostupný terén a tak nezbývá než sestupovat dále po cestě. Po zhruba půl hodině sestupu, několika zákrutách a jedné křižovatce musím s mapou v jedné a buzolou v druhé ruce konstatovat, že nevím, kde jsem. Mraky naštěstí zůstaly nade mnou a viditelnost je několik kilometrů, ale ani to mi příliš nepomáhá. Jsem kdesi na úpatí Vozky. Ale jak je daleko k zelené značce a kudy nejlépe dojít na vlak, bůh suď. Tlačí mne navíc čas. Slíbil jsem doma, že se vrátím do 19:00. To znamená stihnout vlak v 16:56. Pak jede sice ještě jeden, v 18:32, ale to bych byl v Letohradě až o půl deváté. Pokračuji tedy v sestupu po svážnici, snad se někde chytím. Přicházím do nějakého mělkého vymýceného sedla. Podle mapy mi to furt nesedí. Nicméně zelená musí být někde napravo ode mne. Musím jí najít stůj co stůj. Uhýbám tedy ze široké svážnice na skoro neznatelnou lesní cestu, přecházím sedlo. Kousek pod ním jsem narazil na svážnici jdoucí šikmo svahem. Potřebuji se dostat na dno údolí, tam snad někde bude zelená. Po obou stranách je hustý mladý les. Snad se cesta někde stočí více do údolí. Ušel jsem asi kilometr možná dva a jsem stále příliš vysoko. Takhle bych do Brané netrefil. Občas je houští pode mnou přerušeno úzkým průsekem padajícím ostře dolů. Zkouším to tedy jedním z nich. Po nějakých tři sta metrech přicházím na další svážnici. Ale dole v údolí ještě nejsem. Kousek ode mne začíná pod cestou další průsek. Pokračuji tedy po něm. Svah je tak prudký, že mi lupe v uších. Na jednou je přede mnou asfaltka. Za ní už žádný průsek není. Vpravo je ostrá zatáčka doprava a dolů. Jdu tedy po cestě a zase čumím do mapy. Tady někde už musí ta zelená bejt. Přicházím k potoku. Asfaltka se stáčí a jde dále podél vody. Značka je určitě za potokem. Po omrzlých kamenech přeskakuji potok. Nad ním nějaká pěšina je, ale značka žádná. Hergot, kde to teda jsem. Jdu lesem po pěšině podél potoka. Najednou se stromy rozestupují a přede mnou stojí velké stavení, asi hájovna. Ta přeci musí být v mapě! Horečně hledám černé čtverečky. To vypadá na samotu Josefová. Jestli to je ona, tak kolem ní vede zelená značka. A skutečné, ještě kousek jsem popošel a už ji na velkém smrku vidím. Mám vyhráno. Ale ještě né tak docela. Vlak jede za hodinu a půl a podle rozcestníku, na který jsem právě narazil je to do Brané ještě osm kilometrů. Bude to tak tak. Asi v půlce cesty procházím kolem další samoty, dle mapy to je chata Geodézie Opava. Za ní je krátké stoupání, snad poslední. Začínaj mě brát křeče pod kolenama. Moc jsem toho dneska nevypil. Zkoušel jsem pít spíš míň, abych se zbytečně nepotil a vypadá to, že jsem to s tím šetřením trošičku přeťáp. Stoupání bylo skutečně poslední, ale sestup příkrou pastvinou do Brané stál taky za to. Navíc u samot nad nádražím se na mě z jedné stodoly vyřítil rozzuřenej kokršpaněl. Šel mi čubka furt zezadu po nohách. Zmohl jsem se pouze na domluvy. Kdybych tak nespěchal, dal bych mu ochutnat trochu duralu z KRCky. Těch osm kilometrů jsem zvládnul za 56 minut, takže jsem měl na nádraží ještě docela slušnýho fóra. Cestu vlakem jsem přežil bez dalších komplikací. Doma, v klidu, jsem z mapy zjistil, že v mělkém vymýceném sedle jsem nevědomky prošel kousek pod další tisícovkou - Polomem. Tu si tedy vezmu na paškál příště. (C) 2004 OK1TGI