Po krátkovlné listopadové pauze jsem na 13. prosince připravil další tisícovkový podnik.
Na této expedici jsem chtěl umazat rest z minula, kdy jsem bez povšimnutí prošel kolem tisícovky Polom. 
Abych nejezdil pouze jen kvůli jedné tisícovce, přibral jsem do plánu ještě Černou stráň. 
Takže opět Jesníky, tentokrát ze železniční stanice Kouty nad Desnou.
Doposavad, když nepočítám rodinný výlet na Jeřáb, jsem absolvoval všechny výpravy sólo. Teď vyrážíme ve 
dvou. Kamarád Tom projevil přání poznat v reálu tisícovkové šílenství. Na horách se dá počítat se sněhem, 
tak aspoň mám posilu pro prošlapávání cesty. Na nějaké upravené cesty můžeme zapomenout. Většinu trasy 
půjdeme mimo turistické značky, místy mimo jakékoliv komunikace, přímo lesem mezi stromy.
Z nádraží v Koutech začínáme po modré ve třičtvrtě na devět . Přes hlavní silnici na Červenohorské sedlo, kolem 
hotelu a vodárny. Hned za ní přichází ke slovu mapa. Překvapivě brzo, leč je zde rozcestí, které by si možná 
zasloužilo lepší značení. Vcházíme do lesa a u vodojemu odbočujeme z modré vpravo. Mám trochu pochybnosti, 
ale snad nám bude štěstí přát. Jde o to dostat se na příčnici, z které bychom měli zahájit výstup lesem po 
nevýrazném jihovýchodním hřebenu.  
Na cestě leží něco mezi pěti až deseti centimetry sněhu. Nasazujeme návleky.  Přicházíme na další rozcestí, které 
by mělo být už na zmíněném hřebeni. Společnými silami orientujeme mapu a na buzole nastavujeme azimut 310.
Vpředu začínám já, ale po pár metrech mě Tom předchází. Poslušně se zařazuji za něj a varuji ho ať se zbytečně 
nehoní, protože čím více se zpotí, tím větší mu bude během vysílání zima. 
Mezi stromy se na chvíli ukázalo slunce, ale jinak jsou asi od 900 m mraky. Teplota mírně pod nulou, asi tak 
mínus tři.
Po přechodu další příčné svážnice přebírám vedení. Procházíme pod skalní kazatelnou a před námi jsou velký šutry. 
Musíme mírně vpravo. Najednou stojíme na úzké pěšině jdoucí v mírném sklonu z leva doprava. Nad ní je hustý 
neproniknutelný porost. Pokračujeme po cestě doprava nahoru. Po několika desítkách metrů přicházíme na 
světlejší prostranství porostlé po obou stranách pěšiny nízkými smrčky. Terén je směrem nahoru stále 
neprostupný, pokračujeme po pěšině. Sněhu viditelně přibylo.
Už jsme z původního směru hodně uhnuli a stále jsme nuceni traverzovat, viditelnost je navíc mizerná, nějakých 
sto, maximálně dvě stě metrů. Vytahuji mapu, ale ta nám v mlze nemůže příliš pomoci. 
Přišli jsme na další a něco širší cestu. Ta se vrací zpět doleva a mírně stoupá. Snad nás přivede zpátky na hřeben 
a hlavně do prostupnějšího terénu.
Za půl hodiny stojíme zhruba ve stejném místě, jako před tím, než jsme po pěšině uhnuli z kurzu, pouze o 
několik desítek metrů výše. Udělali jsme skoro dvoukilometrový oblouk. 
V jednom místě musíme podejít nízko visící větve obtěžkané sněhem a námrazou. Procházím jako první, ale 
málo jsem se sehnul a sněhové závaží jsem si anténou sklepl na hlavu. Bylo to jako by na mě hodili lopatu 
sněhu. Kdybych měl čepici, nestálo by to za řeč, ale čelenka toho moc nechytila a tak mám sněhu plnou hlavu. 
Ten začal ve vlasech rychle tát, takže za chvíli vypadám, jak kdybych juknul ze sprchy. 
Uhýbáme z cesty a nastavujeme původní kurz mezi stromy do prudkého kopce. Najednou je před námi široký 
průsek vedoucí vzhůru požadovaným směrem. Škoda, že nebyl už ze zdola, jak bylo kresleno v mapě.
Ve chvíli se ocitáme v husté mlze. Nárazový vítr shazuje ze stromů sníh. Vlasy mi zmrzly, takže je mám 
natrčené jako mladý popový zpěvák. Oblékám GORE věci a na hlavu nasazuji čepici. 
Tom čeká na další široké příčnici. Nad cestou je neprostupné smrkové mlází. Vlevo mírně nahoru nebo vpravo 
mírně dolů? Toť otázka. Vytahujeme mapu. Tady taky musí být někde průsek. Z pozice vedoucího výpravy 
velím vpravo (špatně - dnes ani poprvé, ani naposled). 
Díru v souvislé smrkové stěně jsme přeci jen po pár metrech našli. Cestu uzoučkým průsekem přímo hore razí 
sněhem Tom. Další cesta napříč. Přecházíme ji a pokračujeme vzhůru, teď již starým prořídlým lesem.
Stále mírně do kopce. Sněhu zase o něco víc a mlha s viditelností na padesát metrů. Kličkujeme mezi stromy, 
vyhýbáme se padlým kmenům.
"Hele vlevo jde rovnoběžně s námi cesta", říkám. Zjišťuji, že jsem mluvil pouze pro sebe. Tom zůstal pozadu, 
má problémy s návleky. Dalších asi dvě stě metrů pomalu pokračuji po cestě.
Konečně přestávám stoupat. Tom mě dohonil a tak společnými silami zakládáme tábor.
Já montuji zařízení, Tom chystá věci na vaření (jaký to nezvyklý přepych), 
V 11:44 jsem QRV. Kuchař zatím zjistil, že jedna propanová bombička je prázdná a ve druhé toho taky moc 
není. Místo původně slibované polévky bude aspoň čaj.
Kvůli končícímu FM závodu budu muset začít někde níž než na své obvyklé pětistovce. Upozorňuji na sebe na 
převaděči OK0F a ladím až na 145.275
První přichází  Luděk OK1VRW z Letohradu. 
V 11:55 nás Láďa OK1FRD/p upozorňuje, že nad Rychnovem prší. Tady se trochu oteplilo, ale doufáme že déšť 
nás mine.
Po dvanácté přelaďuji na 525. Docela to odsejpá, ale začíná se mnou cvičit zima. Šéfkuchař podává horký čaj. 
12:10 Končím spojením č. 18 se Zdeňkem OK1ZPC z Čelákovic.
Hodně lidí se ptalo, zda se vydáme dál na avizovaný Polom. Většinou jsem říkal, že už asi nikam 
nepůjdem. Vzhledem k předpokládanému vývoji počasí a mizerné viditelnosti se mi pokračovat v expedici příliš 
nechce. Tom mě ale přeci jen přemluvil, a tak to zkusíme.
Jdeme zpět po cestě až na nějakou křižovatku. Svážnice jdoucí napříč vypadá jako ta, na které jsme se 
rozhodovali, zda vlevo nebo vpravo. Teď je směr jasný. Po necelých sto metrech přicházíme na místo, kde jsou 
ve sněhu naše stopy. Tom na mne beze slova vyčítavě hledí. I mistr tesař......
Za táhlou zatáčkou míjíme potůček. Nad cestou stojí torzo chaty, vedle parkuje zelená maringotka. 
Kontrolujeme naši pozici v mapě. Někam sem by měla ústit výstupová trasa navrhovaná v knize tisícovek. 
Vzhledem k tomu, že pod námi je prudký svah zarostlý nízkým porostem, tuto variantu bych příliš 
nedoporučoval.
Začíná něco padat. Zpočátku se nedá poznat zda to jsou drobné krupičky nebo mrholení. Nastavuji dlaň, zatím to 
vypadá na jemné sněžení.
Klesáme do mělkého sedla mezi Černou strání a Polomem. Mraky se na chvíli zvedly, takže část trasy vidíme před 
sebou. Bohužel spodní hrana oblačnosti nedovoluje shlédnout celkové panorama. Vrchol Polomu je zahalen 
v mracích. Opět nad mapou hledáme nejlepší přístup. Postupně přes dvě rozcestí bychom se měli dostat do 
dalšího sedla. Je to sedlo pod Vozkou, kde jsem minule bloudil aniž bych věděl, že procházím kolem Polomu. Zde 
odbočíme na několik desítek metrů vzdálený hřeben, který nás na další tisícovku dovede.
Stojíme v sedle na prvním rozcestí. Dle mapy by se tu měly setkávat čtyři cesty. Ale jsou zde pouze tři. 
Vybíráme mírně klesající a doprava kroutící se svážnici, ta nejvíc odpovídá vytýčené trase.
Doposavad jsme se brodili panenským sněhem, ale najednou z lesa vychází na cestu řada stop a jdou naším  
směrem. Jsou určitě dnešní. Dle velikosti a počtu otisků vibramových vzorků usuzujeme na tři osoby. Možná dva 
chlapi a jedna ženská. 
Opět se mraky na chvíli zvedly a vpravo od nás jsme zahlédli cestu na úbočí Černé stráně, po které jsme šli asi 
před půl hodinou. Zdá se mi, že jsme od ní nějak moc nízko. Opět vytahujeme mapu. Daří se mi přesvědčit 
Toma, že určitě jdeme špatně. Musíme se vrátit na rozcestí a zvolit tu druhou cestu. Mapu zabalit a zpátky 
nahoru. Začíná pršet.
Za pár minut jsme zpět na křižovatce a živě diskutujeme nad mapou. Vypadá to, že jsme šli přeci jenom 
dobře. Chca nechca musím opět uznat svoji chybu. Tomovi se kroutí obličej do posměšného úšklebku. Jako 
navigátor jsem definitivně zklamal. Následně už potřetí procházíme tím samým asi dvěstěmetrovým úsekem. Jdu 
za Tomem se skloněnou hlavou a na svoji obhajobu uvádím, že tím aspoň zmateme stopaře.
Tom na moji vtipnou poznámku nereaguje a místo toho ukazuje před sebe a hrobovým hlasem mi slibuje: 
"Jestli za touhle zatáčkou bude to další rozcestí, tak tě zabiju !"
Bylo tam. Jsem stále naživu a tak můžeme společně odbočit vpravo do celkem prudkého stoupání. Stopy před 
námi stále pokračují naším směrem. Stejně jako ony jdeme i my sněhem ve vyjetých kolejích, které tu nechalo
jakési auto.
Viditelnost je stále mizerná a prší. Déšť není hustý, avšak vytrvalý. Na oblečení se nám tvoří led. Jsme skoro 
pod Polomem. Někde V těchto místech jsem už bloudil. Opouštíme cestu a pasekou míříme na hřeben. Na rozměklém 
sněhu se vytvořila slabá ledová krusta.
Po hřebeni vede cesta, rozbitá  od lesních traktorů. Vstupujeme na ni a proti ostrému větru přecházíme 
planinu. V táhlém stoupání vstupujeme do lesa. Vzápětí dosahujeme nevýrazného vrcholu zalesněného 
vzrostlými smrky. Je 14:27.
Batohy  jsou pokryty ledem, jako kdyby je někdo polil průhlednou glazurou. Sundáváme je z ramen a na 
bundách nám praská ledový krunýř. Anténu, rovněž pokrytou ledovkou, odepínám z kletru a montuji ji na 
stožárek.
Po cestě tiše přichází vousatý hubený chlap v pohorách, krátké větrovce a zimní čepici. Zdravím obligátním 
ahoj. Tom stojí k cestě zády a přicházejícího neviděl, pročež se ho solidně lekl.
Vousáč něco zmateně blekotá o Vozkovi a Hášově chatě. Upozorňuji ho, že jde naprosto opačným směrem a 
vysvětluji mu cestu na chatu Formanka. Tam sice asi nechtěl, ale nic neříká a odchází.
Ve 14:38 Měřím PSW, je o něco horší než 2. Nic moc, ale času není nazbyt. Rychle na OK0F a šup na 145.500
Okamžitě se ozval Evžen OK1ZCF z Těchonína. Předáváme si údaje pro spojení. Na konci šel Evžen do 
hrozivého úniku. V silném šumu ho slyším jak říká, že mne skoro nebere. Bylo to spojení první, ale bohužel
i poslední. Stále volám výzvu a Tom točí anténou. PSW se vlivem narůstající námrazy zhoršuje. 
Otloukám prvky vreckovým nožíkem. Na několik minutek se to zlepšilo, ale za chvíli se v dešti udělala ledovka 
znova.  Po půlhodinové marné snaze to vzdávám.  Bylo na čase, začíná se pomalu snášet soumrak. Hodinky 
ukazují 15:17.
Po hřebenové cestě přicházíme zpátky do sedla. Tom se opět opozdil kvůli návlekům. Čekám na něj  v nejnižším 
místě, kde je sotva znatelná křižovatka cest. Tady už mi to je povědomé, tudy jsem minule procházel, když jsem 
hledal zelenou značku. Poznávám to zcela bezpečně. No jo, tady na vysokém pařezu leží něco jako dřevěná palička, 
tu jsem tady minule taky viděl. Teď už to bude brnkačka, to zvládnem i bez mapy. Stačí se napojit na cestu vedoucí 
šikmo dolů po úbočí Polomu.
Mezitím přišel Tom. Radostně a s jistotou mu sděluji, že tady už to znám. Kousek po cestě, kousek průsekem, 
šup na zelenou a za chvíli jsme na nádraží.
"Tak jo", odpovídá Tom, z jeho tónu lze vyčíst "už aby to bylo".
Teď jenom najít tu cestu. Že by to byla tahle ? Zkouším hned první odbočku vlevo pod hřebenem. Ale nejsem si 
příliš jistej, není mi dvakrát povědomá. Zkusíme popojít ještě kousek, třeba se chytnu. Procházíme pasekou 
kolem pobořeného posedu. Váhám, zda jsem šel tenkrát kolem něj. 
Tom, přesto že jde několik kroků za mnou, vycítil moji nejistotu.
"Poznáváš to tady" ptá se s obavami v hlase.
"No trochu mi to povědomý je", pokouším se skrýt pochybnosti "musíme se dostat na cestu, vedoucí zářezem 
šikmo dolů"
Asi po třech stech metrech vcházíme do lesa. 
"Tak tady to není ono" sděluji neochotně. "Ta cesta je někde pod námi, dojdem na ní tudy" pokouším se 
zachránit situaci. Přeci se nebudem zase vracet, říkám si pro sebe a odbočuji doprava, mezi skupinku mladých, 
asi šestimetrových smrčků. Po malém paloučku začínám sestupovat svahem. Usilovně prošlapávám stopu 
sněhem a bořím se do půli lýtek. Palouk se pomalu zužuje, najednou z mlhy vystupuje živá hradba smrkového 
houští. Tudy to dál nepůjde. Přes skulinu mezi stromky se pokouším o rychlou kličku vpravo. Tam je další 
palouček. Sice menší, ale po něm to určitě půjde. Dostáváme se o několik  desítek metrů níže a tam další 
hradba. Tentokrát ještě vyšší a hustší. Opět klička vpravo. Tam už je místo mezi stromy velké pouze jako naše 
paneláková kuchyně. Slepá ulice. Tom se nahlas chechtá. Co jiného mu taky zbývá. Já nahlas sprostě nadávám, 
co jiného mi taky zbývá.
Stoupáme zpátky na cestu a smích i nadávky nás rychle přešly. Mlčky se vracíme se zpátky do sedla. Cestou po 
mýtině sleduji pozorně spodní okraj cesty zda z ní není nějaká odbočka. V tom sněhu a chaosu zasněžených 
vývratů a pařezů jsem ji třeba přehlédl. Možná tady, nebo tadyhle?
Stojíme zpátky v sedle. Tom mlčí a vyzývavě na mne hledí, co s tím jako míním dělat.
"Ta cesta tady někde je" prohlašuji rezolutně a začínám nazdař bůh traverzovat paseku šikmo dolů . Tom si 
raději začal zase hrát s návleky. Asi mi už moc nevěří. Až tu cestu najdu, tak se pro něj vrátím. 
Času není opravdu nazbyt. Ještě takových deset patnáct minut a padne tma. Přicházím pomalu k lesu a zde jsem 
se konečně chytnul 
"Mám ji !", volám nahoru. V mlze a houstnoucím šeru vidím jak se ke mně blíží Tomova silueta.
"To je vona, tady podle těch stromů ji poznávám". Ukazuji na statné buky stojící u cesty.
Dáváme svačinu. Tom dvě müsli tyčinky, já dvě tatranky SEDITA.
Pokračujeme dál po šťastně nalezené cestě. Máme po obou stranách husté, neprostupné mlází. Ale naštěstí 
směrem do údolí jsou asi každých padesát metrů úzké průseky vedoucí kolmo dolů. Musím jenom najít ten 
správný. Minule to byl druhý nebo možná třetí. První už máme za sebou, tak co tenhle. Ten né. Tak asi ten další. 
Blížíme se k němu. No nevím, tenkrát nebyl sníh a svítilo slunce...
"Možná to je von", upozorňuji Toma. "Posledně jsem se k němu vlastně vracel, za ním byla taková rejha." Jdu 
ještě o kus dál. "Je to von", vracíme se k díře mezi stromy a začínáme sestupovat prudkým zasněženým svahem. 
"Přejdeme jednu svážnici, za ní bude další průsek a ten nás dovede na asfaltku. Po ní půjdem k potoku a kousek 
za ním je značka" hulákám přes rameno na za mnou jdoucího, místy spíše klouzajícího, kamaráda. Ten 
neodpovídá, usilovně se snaží udržet na nahou. Klouže to fest, aspoň budem rychlejc dole.
Jde to podle plánu. Přešli jsme širokou svážnici a nastoupili na další tobogán. Musíme být obezřetní. Ze sněhu 
čouhají tenké pahýly nedávno uříznutých stromků. Spadnout na ně by mohlo mít fatální následky.
"Sakra tady je to nějaký moc prudký" říkám si pro sebe, "tudy jsem určitě nešel" Pochybnosti si raději nechávám 
pro sebe".
Stojíme na dně údolí. Asfaltka nikde. Vyšli jsme  na nějakou cestu u potoka. Kde to hergot jsme?  
"Teď půjdeme dolů, tam bude asfaltka. Po ní kousíček popojdem, přelezem potok a dojdeme podél něj 
k hájovně. U ní už je značka", chlácholím Toma, který začíná mít trochu zbědovaný výraz. Nebo to tak aspoň 
ve tmě vypadá. Jenom doufám, že můj výklad byl dostatečně sebejistý, aby nepoznal že zas bloudím. 
Postupujeme cestou podél potoka. Je krajně podezřelé, že na ní je spousta stop od pohorek. Najednou přímo před 
námi blik . 
"Hele vole značka" volám nadšeně do večerního ticha.
"Bylo na čase" komentuje to suše Tom.
Na dálku nejde ve tmě rozeznat barvu, a proto k ní rychle běžím. Přímo před ní jsem ale zakop a málem jsem ji 
nechtěně políbil. 
"Je to zelená !!" raduji se jak malý kluk "Ale kde se tady vzala?" odhaluji v návalu nadšení vzápětí svoji 
předchozí nejistotu.
"To nevím, ale doufám, že víš kde jsme" vrčí mírně podrážděně Tom.
"Teď už asi jo" prohlašuji a ukazuji mezi stromy, kde svítí okna samoty Josefová. 
U rozcestníku pod hájovnou Tom zjišťuje, že do Brané na ŽST je to ještě osm km. S neskrývavým zděšením se 
mě ptá, jakým terénem ještě půjdem. 
"Už jen malý dokopec." utěšuji ho. 
"Asi tak malý jako jsem před chvílí sešli dólu?" úpí kamarád.
"To rozhodně ne, ale vlak jede za dvě hodiny a budeme to mít tak akorát. Musíme s sebou hodit."
Tady už to opravdu znám, ale Tom už mi nevěří, a co chvíli se mne ptá, zda se nechci kouknout do mapy. 
Naštěstí mu můžu co pár metrů ukázat značku na okolních stromech, což ho vždy na chvíli uklidní. 
Procházíme kolem samoty Goedézie Opava. Okénko pokojíčku v podkroví svítí do tmy.
"Tam je určitě nějaká ženská." 
"Je sama a leží ve vyhřáté postýlce." Trýzníme se navzájem bujnými představami. Netušíme, že lufťáci jen 
zapomněli odpoledne před odjezdem zhasnout.
Po posledním mírném stoupání na chvíli zastavujeme. Tom se chtěl napít a zjistil že ztratil láhev. Sundal batoh a 
zjistil, že ztratil i karimatku. Ráno tvrdil, že ji má, aby si bylo na co sednout a pak jsme ji ani nepotřebovali.
Aby Tom zahnal svůj žal, vyráží zběsile vpřed, skoro mu nestačím. S jazykem na vestě ho uklidňuji, že už jsme 
za půlkou a že ještě zbývá hodina a půl. Tom zvolňuje a v předtuše blízkého cíle jeho pozornost upadá. Najednou 
mu podklouzly nohy a v mžiku leží v rozbředlém sněhu.
Po zasněžené prudké pastvině scházíme do Brané. Po zdolání nejprudšího místa upadá i moje soustředěnost a na 
ústa jdu tentokrát já. To to bolelo. Od tvrdého sněhu jsem si odřel dlaň a stožárek mne praštil do kebule.
17:26 nádraží.
Do odjezdu vlaku v 18:36 se usilovně sušíme v čekárně.

(C) 2004 OK1TGI