V sobotu 27.9.2003, na podzimním setkání amatérů ve Frenštátě, se rozhodla skupina moravských tisícovkářů vyhlásit neoficiální den tisícovek. Anglicky bychom řekli „thousand on the air", zkráceně TOA. Termín byl z různých důvodů stanoven na 11.10.2003. Všichni doufali, že počasí bude aspoň trochu solidní. To ještě mnozí organizátoři nevěděli, co na sebe ušili. Díky dobrým kontaktům jsem byl na TOA upozorněn již 29.9. Protože jsem pro každou špatnost, naplánoval jsem si pro tuto příležitost expedici do Krkonoš, kterou jsem pracovně nazval „Běh žalským hřebenem na Medvědín". Zbývalo ještě necelých čtrnáct dnů a jeden volný víkend. Ten jsem chtěl původně využít k návštěvě Jizerek, abych dodělal co jsem minule nestihl. Leč ve středu 1.7. mi pošta doručila úřední obsílku:"Dostavte se v úterý 7.10. na ČTÚ k vykonání zkoušek." Ha ! Jizerky odkládám ad akta, zasedám k naučné literatuře a k počítači s výukovými programy pro CW. Celých čtrnáct dnů jsem špekuloval, jak se v sobotu dostat hromadnou dopravou co nejblíže k Přednímu Žalému, kde měla začínat krkkonošská anabáze číslo 2. Předpoklad byl, vzít to vlakem do Vrchlabí a pak autobusem do vsi Křížovky na jižní úbočí Žalého. Bohužel takový spoj v sobotu nejede. Že bych musel až z Vrchlabí pěšky? To by bylo minimálně o šest kilometrů a hodinu a půl víc než z Křížovek. Naštěstí na www stránce „Tisícovkáře" Míry OK1CYC jsem našel, že v sobotu dopoledne jede autobus z Prahy na Zlatou vyhlídku. Konečná je kousek pod Předním Žalým, pouze půl druhého kilometru pod vrcholem. Podařilo se mi vyhledat návaznost na tento výhodný spoj. Sice trochu komplikovanou, s přestupy v Pardubicích, Hradci Králové a v Nové Pace, ale vystupovat z hromadného prostředku v bezprostřední blízkosti tisícovky bylo velice lákavé. Normálně chodím na nádraží s dostatečným předstihem, ale tentokrát jsem mezinárodní rychlík s odjezdem ve 4:22 stihnul chlupově. Naštěstí měl vlak malé zpoždění. V Pardubicích čekám půl hodiny na rychlík Sněžka, který je vypravován z Pardubic do Trutnova. Ten má odjíždět v 6:05 od druhého nástupiště. Když jsem tam za deset minut šest přišel, byl jsem trochu vyveden z míry. Rychlík byl už vyhlašován a je napsán i na tabulích na peróně, ale na koleji stojí pouze souprava tří malých motorákových vozů, v jejich čele duní velký lokotraktor. Chvilku vlak nevěřícně obcházím a nakonec se ptám o podál stojící zaměstnankyně českých drah, zda se opravdu jedná o zmiňovaný rychlík. Paní průvodčí říká, že jo. Jsem natolik šokován, že se ptám raději dvakrát, zda jsem se nepřeslechl. Následně staniční rozhlas hlásí dvacetiminutové zpoždění rychlíku Silesia s tím že: „Vážení cestující doba předpokládaného zpoždění se může změnit". Pokud na něj budeme čekat , je velkou otázkou zda stihnu v sedm nula nula autobus v Hradci Králové. Na zpožděný rychlík nečekáme a odjíždíme pouze s pětiminutovou sekerou. Uf ! V Hradci mám dvacet minut čas. V pohodě, volným krokem, odcházím na autobusové nádraží (tím dělám málem osudovou chybu). Nádraží u bývalé restaurace Koruna je betonová plocha, v jejímž čele jsou ve výšce nějakých sedmi metrů, na drátu nataženém mezi sloupy pouličního osvětlení, plechové tabulky s číslem jednotlivých stání. Pak dva chatrné přístřešky, jinak nic. Žádné ostrůvky, žádná nástupiště, žádné peróny. V jednom z přístřešků je rozpis autobusů, odkud který a kdy odjíždí. Ten můj do Nové Paky má odjezd v 7:00 z druhého „nástupiště". Což trochu problém, neboť plechové tabulky začínají až od šestky.(?) Místa na začátku placu mezi prvními sloupy je dost, z čehož usuzuji , že chybějící čísla jsou asi stržená a spokojeně čekám. V 6:55 odjel autobus na Brno. Zůstal jsem na nádraží sám, nikde žádný potenciální cestující, nikde žádný autobus. To je podezřelé. V 6:59 se ptám kolem jdoucího důchodce, kde je tady nástupiště číslo dvě. „Před vlakovým nádražím, mladej." Tak to jsem asi prosral! V 7:00 vybíhám zpět k vlakáči. Těch tři sta metrů jsem s batohem, anténou a stožárkem prolítl jak dělová koule. Chodci uskakují, psi štěkají, auta troubí a řidiči si klepou na čelo. Zaplať pánbů, rychlíkový bus Hradec – Špindl stojí ještě na stanovišti. Řidič už sklízí svoji velkou peněženku, ale dveře má ještě otevřené. Vbíhám na schůdky. „Kam to bude ?" „Nová…", pár rychlých nádechů „… Paka" „Tak to bude za šedesát." Dal bych i sto dvacet. Batoh s karimatkou ukládám na plošinku u zadních dveří a antenní systém opírám za něj. Abych měl věci na očích, sedám si přes uličku k mladé slečně ve žluté sportovní bundě. Samozřejmě se před tím galantně ptám, zda je vedle ní volno. Místo odpovědí zaznělo tlumené vypísknutí. Takže asi jo. Slečna je nanejvýš rozrušena. Bodejť by né, když si vedle ní chce sednout ten sympatický blonďák s atletickou postavou, co před chvílí tak ladně běžel ranním Hradcem. Na tvářích se ji objevil znatelný ruměnec. Za křižovatkou smrti u ČKD na výpadovce na Liberec mi zvoní mobil. Á Pepa 2CPD. Ptá se jak to se mnou vypadá. „Jsem na cestě!" ohlašuji hrdě. „Já taky. Málem jsem vyměk', ale právě teď jsem na Červenohorském sedle." „No hezky…" „Je tady mlha, vítr a sníh." „Sníh nevadí, hlavně aby nepršelo." Loučíme se s přáním šťastné cesty a dobré slyšitelnosti. Vypínám mobil. Slečna vedle mne při slově sníh viditelně zbystřila. „To byl Messner." šeptám ji tajnůstkářsky do ouška. Slečna třeští bulvy. „Znám se Reinholdem řadu let." dodávám jakoby mimoděk. Slečna upadla do bezvědomí. Přemýšlím jak to bude asi vypadat s tím sněhem. OK1JL z Trutnova mě včera na paketu varoval, že by ho na krkonošškých hřebenech mohlo být dost. To by celá tisícovková smršť dopadla asi nevalně. Jednou v TV dávali komedii Kokosy na sněhu. V našem případě by to byla spíše tragédie - Kokoti na sněhu. V 8:05 vystupuji v Nové Pace. Musím čekat hodinu a čtvrt na toho pražáka. Nepříjemně fučí. Na polojasné obloze se honěj mraky. Přes střechy činžáku nakukuje slunce, ale jinak je zima jak prase. Pokouším se zahřát konzumací chleba s máslem a salámem. Je to něco jako pozdní snídaně nebo předčasný oběd. Pražák přijel na čas v 9:20. Řidič se mnou žertuje. Ukazuje na anténu a ptá se mne co to táhnu, zda harpunu – konečně někdo originální. Ze silnice u Martinic jsou vidět hory. Se sněhem to asi nebude tak vážné. Černá hora je bez něj, jestli se dobře orientuji tak Přední Žalý i celý hřeben za ním taky. S bílou pokrývkou jsou jen nejvyšší kopce. Od leva Lysá hora, Kotel, Harrachovy kameny i Zlaté návrší jsou jako pocukrované. Za tím stojící pohraniční hřeben Violíku má vrcholky v mracích. Po průjezdu Jilemnicí začínáme stoupat na Benecko. Otáčím se jak na obrtlíku, zda někde nezahlédnu baráček nestora OK pidivln, Pavla OK1AIY. Vlastně ani nevím jak vypadá a kde přesně je, jenom jsem přesvědčen, že bych ho určitě poznal. Třeba podle spousty parabol, nebo že před ním bude zaparkovaná známá dvanáctsettrojka. Nebylo přáno, nic takového jsem nespatřil. V deset deset jsme na konečné tj. u hospody Na vyhlídce. Servilně děkuji za svezení a už to ženu po červené do kopce. Restaurace byla stejně zavřená tak šup šup, ať už jsem nahoře. 10:42 - rozhledna na Předním Žalém. Zde to údajně nemá cenu ani vytahovat, neboť je zde velké rušení od služeb, které mají antény na cimbuří kamenné věže. Pokračuji proto cestou přes vrchol a za ním, několik desítek metrů za rozhlednou, zřizuji první přechodné stanoviště. Krcku vážu hned u cesty na nějaké roští, asi do třech metrů. Stanice zapnuta v 10:54. Jelikož zrovna probíhá FM závod, je pásmo natolik plné, že se nedá najít volný kanál. Zkouším volat výzvu na půl kanálu 512.5, ale rušení je z obou stran. Tenhle pokus nakonec vzdávám. Po usilovném ladění se daří najít volné místo na 425. První zavolal Bohouš OK1ARO od Prahy. Hned po něm se ozval, Pepa OK2CPD/p statečně bojující s vichrem na vrcholu Červené hory. Jeho situace by se dala charakterizovat slovy: Všechno lítá co péří má. Deník, anténa, rukavice, čepice…." Mimo to ještě CPD Messner utrousil něco v tom smyslu, že ten FM contest nám byl čert dlužen. Ale to už volají další stanice. Po urputném boji o místo na slunci se závodními stanicemi končím v 11:11 spojením číslo 17 s Pepou OK1WSL z Libchav. Z cesty pod Zadní Žalý jsou na západě nádherně vidět Jizerské hory. Holubník i Jizera se svými vrcholovými skalami. Takhle jsem se nepokochal ani když jsem tam před měsícem byl. Mlha s viditelností maximálně sto metrů opravdu příliš šancí k výhledu neposkytla. Na Zadním Žalém jsem v 11:27. Vrchol leží mimo cestu. Měl jsem strach abych ho nepřešel, ale po odbočce doprava mezi borůvčí a následně hustý lesík jsem ho našel hned napoprvé (jako Pája). Na malém paloučku, přímo na vrcholku, je malé ohniště ohrazené kameny a dřevěné, improvizované lavičky. Protože jsou ale nasáklé vodou, jejich služeb nevyužívám. Anténu fixuji na vzrostlý jeřáb a zaklekám hned vedle geodetického bodu. Ladit začínám v 11:39. Situace na pásmu je vlivem závodu snad teď ještě horší. Jediné volné místečko nacházím na samém spodním okraji pásma. První je Jindra OK1SPX z Jablonce, můj věrný průvodce na minulé expedice v Jizerkách. Přestože co chvíli musím oznamovat, že závod nejedu a číslo spojení nedávám, QSO přibývají rychle. V 11:52 jsem to, ale už nevydržel a tak když se mne opět kdosi zeptal jestli závodím, vypínám zařízení a čekám až ten blázinec ve 12:00 skončí. Ve zbylém čase jsem se vydal na nedaleký severní okraj lesíka. Zde je výhled na hřeben Kotle a Violíku. Oba takřka o pět set metrů vyšší než Žalský hřeben se mohou pochlubit sněhovou pokrývkou. Ta začíná někde ve třinácti stech metrech. Medvědín, poslední dnešní štace, který už patří ke hřebeni Kotle a Zlatého návrší, je bez sněhu, má „jen" 1235 metrů. V 12:01 jsem zpátky na pásmu. Na mé oblíbené pětistovce je obsazeno tak začínám na 525. Po několika stanicích mne slaboučkým signálem volá někdo z portejblu. Nakonec se s toho vyklubal Radek OK2VBZ/p z Vysoké Hole v Jeseníkách. Nadává na počasí. Musel se nahoru prodírat sněhem, někde údajně až po pás. A do toho velkej vítr, mlha a zima. Má toho dost, pro dnešek končí. Chvíli potom dělám rodinu Karla OK1MKQ, který volá výzvu na 145,525. Jsou nad Pecí, na Liščí hoře (1363m). Oba Karlové vysílaj a XYL drží anténu, aby se ve větru netočila (ta anténa). Po spojení Karlem jr. MKQ/2, mne Karel st. upozorňuje, že by se ještě dnes rádi přesunuli na Mravenčí vrch v Rýchorách (východní Krkonoše). „Ale asi to nedopadne, neboť zbytek výpravy na znamení nesouhlasu vrtí rezolutně hlavou." informuje mne vedoucí operátor - jsou tam taky na sněhu. Messner CPD nevolá. Na výzvu nepřišel a jinde na pásmu ho slyšet nebylo. Asi to zabalil. Při těch podmínkách, které tam panují, by se nebylo čemu divit. Nedalo mi to. Cestou severním úbočím Žalého prozváním Pepu po GSM. Dlouho to nikdo nebral. Snad tam nezmrz? Pak přeci jenom vyzváněcí tón zmlkl a je slyšet usilovné funění podbarvené silnými poryvy větru. Ptám se jestli to vzdal, že jsem ho ze Zadního Žalého neslyšel. „Ne ne, přecházím na Keprník" huhlá Josef do telefonu zadýchaným hlasem. „Jde to pomalu, je tady místy po kolena sněhu, hluboké kaluže, které musím furt obcházet a navíc to je tady takový příkrý úvoz. Nahoře budu tak za čtvrt hodiny." „Vydrž, já to ženu na Šeřín, ale dřív jak za hodinu tam nebudu." říkám. „Tak, makej !!" Oba se v rychlosti loučíme. Přidávám do kroku a rychle sestupuji směrem k sedlu Rovinka. Tempo jsem asi trochu přepísk. Začíná mne z toho píchat pravém boku. Pronikavá bolest se stupňuje, až mne nutí zvolnit krok. „Kurňa co je? To už není obyčejné píchání." říkám si polohlasem. Jako ve správném chlapovi dříme ve mně trochu hypochondra, takže není daleko k chmurným úvahám: „Slepák !!" „No slepák to nebude, to je moc vysoko", přemítám dál. „Píchá to až tajhle pod žebrem. Jau." Skoro jsem až zařval jak mne to bodlo, když jsem tvrdě došlápl při kroku z kopce. „Tak to bude žlučník. Hm, to nemůže být nic jinýho než žlučník. Za posledních pár měsíců jsem zhubnul pár kilo, a von se pak prej mrcha rád ozejvá." Nakonec to nebyl ani žlučník, ani slepák. Byly to zaražený větry. To mám z toho, jak jsem se žinýroval před tou slečnou v autobuse. Chvilka úporné snahy v houští a je po problému. V sedle Rovinka je bufet, vypadá to že na rozdíl od podobných, většinou zimních bufetů v Jizerkách tento funguje i na podzim. Je zde několik rodin s malými dětmi a batolaty. Kromě stolků, u kterých sedí dospěláci, jsou zde i průlezky a houpačky na kterých řádí děti. Při stoupání ze sedla míjím v bukovém lese rodinu, na jejímž chvostě jdou dva otylí dvanáctiletí výrostci. Viditelně se jim moc nechce. Otráveně se plouží a stále hlasitě protestují. Podle nich je pěkná blbost jít do kopce, aby se potom muselo jít z kopce. „Tak co byste chtěli dělat?" ptá se paní, patrně jejich matka. „Šli bysme zpátky k bufetu a houpali se na houpačce", odpovídá starší synáček, držíc za zády krabičku mallborek, kterou nenápadně podává mladšímu bratrovi, když si sám před tím obratně vytáhl jednoho čvaňháka a skrytě ho strčil do kapsy. Na vrcholu Šeřína je malé skalisko s vyhlídkou, zabezpečenou kovovým zábradlím. Bylo by výborné tam umístit anténu. Ale když jsem tam ve 13:19 dorazil, byla skála obsypána skupinkou mladíků a dívek. Někteří holobrádci, ve snaze ukázat před dívkami svůj ostrovtip, baví se na můj účet rádoby směšnými narážkami na čtyřelementovou anténu, kterou mám, jako už tradičně, přivázanou vzadu na batohu. Létají průpovídky o tom, že jdu určitě sledovat televizi, nebo že mám zastaralý mobil, na který potřebuji takovéhle monstrum a podobné pitomosti. Řídím se podle hesla: „Na blbý připomínky nereaguji" a klidně si chystám stanoviště, při tom si myslím něco o prdeli. Anténu mám připevněnou na triangulační tyč asi třicet metů od skalky a začínám ladit přesně podle plánu tj. ve 13:30. Projel jsem rychle pásmo – nikde žádná tisícovka. Na první zavolání na 145.500, přichází Láďa OK1FRD z Rychnova, tradiční tisícovkový partner. Hned po něm Zdeněk OK1ZPC z Čelákovic, na něj sedí ten samý přívlastek více jak na 100%. V zápětí volá Pepa OK2CPD/p, Mesner z Keprníku. Skuhrá, že mu je zima. Je dobře slyšet jak mu cvakají zuby. Baron - horolezec z Jabolonného - starej sprosťák, by řekl, že v něm zimou chrastěj i hovna. Pepa se rozloučil, s tím že to balí a odchází do Červonohorského sedla k autu. Tady počasí zatím drží. I když teď je skoro zataženo, ale před chvílí ještě svítilo slunce. Však vono se to zase roztrhá. Zběžně projíždím pásmo, zda tam není třeba MKQ nebo někdo další. Na 575 slyším velice slabě OK2PJD a spol z Pradědu. Naladil jsem se na ně zrovna ve chvíli, když se s nima loučí Pepa OK2CPD. Tak je nechám ještě chvíli uležet. Tím jsem udělal velkou chybu, která mne určitě stála překonání hranice dvou tisíc bodů. Neboť od této chvíle jsem už žádnou tisícovku ani nezaslechl. Poslední spojení (č.14) s Josefem OK1MNC z Hradce Králové v 13:56 a rychle zabalit a dál. Na cestu mi svítí slunce, které v závětří docela slušně hřeje. Se čtvrt hodinovým předstihem se hlásím z Černé skály. Tisícovka s opravdu přiléhajícím názvem. Vrcholek a geodetický bod je na asi osmimetrové tmavé skále, uprostřed hustého lesa. Anténa je přímo na vršku, opět na triangulační tyči. Abych nebyl zbytečně vystaven chladnému severozápadnímu větru, zalézám kousek pod vrchol. O půl třetí se na pětistovce ptám zda na kmitočtu někdo pracuje. Nikdo nic. Volám výzvu. Ozval se SQ6JFN. Vysypal jsem na něho údaje v česko-polsko-angličtině a čekám na odpověď. Ta však nepřišla. Párkrát ještě kolegu z SP vyvolávám, ale bez odezvy. Takže první spojení ukořistil Rosťa OK1CTT z Mladé Boleslavi, další známý lovec. Ve 14:43 se ozval dokonce Pavel OK2CPG z Brodku u Konice. Za osm minut po něm další lahůdka. OK1TJH z Letohradu (kolega z práce). Honza to doma nevydržel a vydrápal se na kopec Másnice (velice známý mezi externími zkušebními komisaři ČTU) nad Letohradem. Básnicky řečeno: „posílám mnoho pozdravů na svoji rodnou hroudu". Jako poslední (č.14) se ozval hlavní organizátor „tisícovek" Pavel OK1MCS/p. Nacházejíc se momentálně na kótě Holý vrch – 788 m.n.m. Balím a hurá z kopce. Červená značka vedla původně, ještě podle mapy z roku 1993, přímo přes vrchol Mechovince, ale dnes nějakých dvě stě padesát metrů pod ním odbočuje k Harrachově skále. Odbočky nedbám a po místy ještě dobře patrné pěšině mířím na kótu 1081. Náskok proti plánu jsem ještě trochu zvýšil a s anténou vetknutou v malém smrčku jsem připraven v 15:52. Slunce sice svítí, ale v čerstvém větru příliš nehřeje. Před studenými poryvy se tady není nikde moc schovat. První je opět Láďa OK1FRD. Kromě všeobecně známých a v dobrém slova smyslu zprofanovaných stanic se ozvala klubovka z Chocně OK1KQW - operátor Standa. Je mi zima, proto končím již deset minut po čtvrté, jedenáctým spojení s Pavlem OK1ADT z Pardubic. Zbývá poslední tisícovka dnešního dne - Medvědín. Při sestupu z Mechovince na Mísečky mám šanci si ho dopodrobna prohlédnout. Od Míseček na něj vede lyžařský vlek a od vleku vlevo je široká sjezdovka. Ta dole končí u stožáru s anténami některého z mobilních operátorů. Pokud se díváte ráno na „Panorámu" tak víte o čem hovořím. Po krátkém zastavení nad mapou se rozhodují, že nahoru se vydám právě po sjezdovce. Na ní není kde zabloudit a bude to kratší než po značce. Při sestupu z Mechovince jsem těsně nad Mísečkami ještě prošel kolem kamery již zmíněné Panorámy. Čekal jsem ji menší. Je to docela úctyhodné monstrum. Chvíli po půl páté jsem „nastoupil" do sjezdovky. Z protějšího svahu se nezdála tak příkrá. Krokem ne delším jak třicet centimetrů stoupám vzhůru. Přestože jdu tempem co noha nohu mine, za chvíli supím jak parní lokomotiva v tunelu pod Vítkovem. V půlce svahu musím na chvíli zastavit. S přibývající výškou jsou zastávky častější a čím častější, tím delší. V nejhořejší části sjezdovky leží pár centimetrů čtverečních sněhu. Neodolávám pokušení a svůj první sníh nové zimní sezóny lačně osahávám. Krásně chladí. Já nevím na co si hoši z Jeseníků stěžovali? Dvěstě metrů pod vrcholem se svah láme a výrazně se pokládá. Na vršek vede od hrany sjezdovky asfaltka, která končí u horní stanice lanovky ze Špindlu, pár metrů od vrcholu. Nedaleko rozcestníku skládám batoh. Anténu montuji na čtyřmetrovou značkovou tyč, která byla opřena o blízký strom. Celé to pak vážu gumicukem k velkému smrku na jižní stranu jeho kmene. Vítr tady fouká o poznání silnější než na žalském hřebeni. Karimatku položenou při montáží zařízení vedle batohu se mi vichr pokouší odnést do údolí. Kromě nepromokavých kalhot se oblékám do všeho co mám. Zařízení zapnuto v 17:13. První přišel Pepa OK1DRY/p z Kutné Hory. Je na portejblu na stavbě. Pro dnešek má prý hotovo a odchází na pívo. 17:30 volá sám krajský manažér pardubického kraje Béďa OK1DOZ. Je momentálně na svém závodním QTH na Spálavě. Osm minut po něm na mne haleká Luděk OK1VRW z mého domácího Letohradu. Ptá se mne, jak dneska pojedu domů, vždyť už je docela pozdě. Vysvětluji mu, že jsem dostal propustku na dva dny a že pojedu domů až v neděli. „To tě Jana musí mít asi moc ráda, že tě takhle pouští?" „To víš, že jo!". Ani se mu nesnažím vysvětlovat, že mne doma spíše vyhazovali, ať si jedu, že je doma větší klid. Spojením s Lukášem OK1MHW z Chrudimi (č.21) na Medvědíně pro dnešek končím. Je 17:44. Balím zařízení a pak se chvíli procházím po vrcholku a užívám si výhledů. Zkoumám přistup a situaci tisícovky Pevnost. Přístup by měl být bez problému, ale situace vypadá beznadějně. Všude kolem v bezprostřední blízkosti Pevnosti se tyčí kopce, které ji převyšují minimálně o 200 až 300 metrů. Tam zítra rozhodně nepůjdu. Bylo by lepší ji nechat až bude aktivita na okolních tisícovkách, aby byla nějaká šance z ní něco udělat. Svoji pozornost proto obracím na další zítřejší cíl Přední Planinu. Na ni stejně jako na Medvědín vedou vleky a sjezdovky. Jednou ze sjezdovek zkusím zas prorazit nahoru. Mezi Planinou a Stohem na mne kouká vrcholek Sněžky, do růžova zabarvený od zapadajícího slunce. Je čas odebrat se dolů a zabrat místo pro nocleh. Pro ten jsem si již při výstupu vybral přístřešek bufetu u dolní stanice lyžařského vleku na Mísečkách. Kousek od něj teče voda, takže no problém. Při sestupu jsem na západě v zapadajícím slunci zahlédl nezaměnitelné kontury Ještědu. K bufetu přicházím již za houstnoucího šera. Volám domů, že je všechno OK. Večeřím slané buráky. Ty se mi osvědčily už minule. Člověk pocením při plahočení se po kopcích ztratí spoustu soli. Skoro už za tmy rozkládám ležení v levém zadním rohu přístřešku. Tam budu krytý před větrem nejlépe. Měla by to být idyla, akorát ji trochu narušuje chladící agregát. Krabice s vrtulí je pověšena pod stropem přístřešku a patří patrně k vysílači mobilního operátora, jehož antény stojí hned za boudou. Vrtule během půlhodiny sepnula zatím pouze jednou, cca na půl minuty. Třeba v noci vůbec nepoběží. Lidí v noci spěj a netelefonujou. Haha. To jsem si jenom myslel. První špička přišla ve chvíli před osmou. Ventilátor chladiče spínal co deset minut. To už jsem ležel a pokoušel se zabrat a dohnat ranní deficit, kdy jsem vstával o půl čtvrté. Zítra bych rád vstal ve 4:30, takže se každá chvilka bude hodit. Další špičky chlazení byly kolem desáté a o půl jedné. Mezi tím standardní pauzy třicet minut. Moc jsem toho nenaspal. Budík na mobilu řve ve 4:30. Vylézat se mi vůbec nechce. Venku je tma a fouká ještě víc jak včera. Navíc podle zvuku vody stékající ze střechy začalo pršet. „Hergot to bych do toho kop", říkával můj děda v takových situacích. Deset minut se ještě převaluji ve spacáku a nakonec se odhodlávám vylézt ven a přesvědčit se jak to vypadá. Neprší nijak vydatně, je to takové to husté mrholení. Ale ve spojení se silným větrem to je vražedná kombinace. Rychle zalézám zpět do vyhřátého spacáku. Přemýšlím co dál. No kdyby pršelo nějak moc, tak můžu jet ze Špindlu domů hned ráno. První autobus odjíždí v 7:10. No, nejdřív se najím a pak uvidíme. Sytý hladovému nevěří. Když jsem dotlačil chleba s máslem a se salámem, mrholení začlo ustávat. Dokonce začal pražit Měsíc. Není na co čekat. Rychle jsem zhltl pár posledních soust, zapil to pramenitou vodou a honem zabalit. Podle oblohy na které se za svitu měsíce honily nízko letící mraky, se déšť nedal vyloučit. Proto obměňuji včerejší oblečení. Na kamaše a elastické tříčtvťáky navlékám nepromokavé kalhoty. Nahoru na troj- vrstvu moiry (dvě trička s dlouhým rukávem a jedno s krátkým) oblékám místo teplé mikiny nepromokavou bundu. Ještě pečlivě zkontrolovat místo noclehu, abych tam snad něco nenechal a hajdy na červenou značku, která by mne měla zavést po turistické sjezdovce dolů do Špindlerova Mlýna. No, čekal jsem sjezdovku a zatím to bylo staveniště dálnice. Čerstvě zarovnaný terén deset metrů široké komunikace, která rychle klesá do údolí. Rozmoklé bláto se mi lepí na boty a nepříjemně podkluzuje. Nevím zda mám jít s baterkou nebo bez ní. Když si svítím s baterkou vidím sice dopodrobna kam šlapu, ale pouze v úzkém kuželu. Když jdu jenom za svitu Měsíce vidím vcelku dobře všude. Ale zas v bledém difúzním světle nejsou dobře patrné podrobnosti jako prohlubně a kameny, které mi znepříjemňují sestup. Zhruba v půlce sjezdovky jsem prošel kolem kráčícího bagru. Pak už byl terén travnatý. Nebe se zatáhlo a začal něco drobně padat. Po rozsvícení baterky zjišťuji, že je to sníh. Protože mi bylo teplo, bundu jsem pře chvílí sundal a teď mi nezbylo nic jiného než si znovu obléknout což znamenalo provést následující úkony. Shodit batoh, odepnout anténu, odepnout víko batohu, vyndat karimatku, rozsněrovat uzávěr, vytáhnout bundu, obléknout bundu a celou operaci s karimatkou, batohem a anténou absolvovat znovu, teď už v opačném pořadí. To už jsem ve Špindlu. Když jsem studoval trasu v mapě, představoval jsem si, že budu procházet kolem horských bud a chalup. Opak je pravdou. Jak Alenka v říši divů nevcházím do horského střediska, ale do zábavního centra. Hned na začátku mne vítá cedule. Parkoviště jen pro členy tenisového klubu a návštěvníky tenisových kurtů. Napravo se zjevuji unifikované budovy, asi ubytovny, stavěné v městském stylu. Míjím staršího pána v monterkách, asi zaměstnance technických služeb. Vleče velký modrý igelitový pytel a zpoza silných skel svých brýlí na v mně v oranžovém svitu sodíkových výbojek podezřívavě hledí. Zmoklýho chlapa, v šest ráno, s velkou anténou na zádech ještě nepotkal. Krakonoše už viděl, ale tohle. Tfuj. Odplivl si přede mnou na zem. Po asfaltce kolem plaveckého bazénu sestupuji do centra. V kopci vlevo svítí do noci světla a názvy hotelů. Křiklavě oranžový ohromný nápis „HOTEL PLÁŇ" je něco otřesného. Rychle pryč. Po známém obloukovém mostě přecházím Labe. Na velkém turistickém rozcestníku hledám správný směr pod lanovky ve Svatém Petru. Chvilku pak s baterkou v ruce tápu po nárožích a hledám tu správnou značku. Přicházím do areálu Svatý Petr. Určitě ho znáte z ranní Panorámy - lanovky a tenisový kurt. Pro výstup si vybírám prostřední sjezdovku, v mapě popsanou jako závodní sjezdový svah. Přesně v 6:30 začínám ukrajovat první metry téměř půl kilometrového převýšení. No, hned na začátku to je pěkně ostré. Už neprší a tak svlékám bundu. Dole u kurtu byla ještě tma, ale během výstupu se rychle rozednívá. Na první asfaltce, která protíná svah zhruba v první třetině její délky, je už normální světlo. Nestoupám nijak závratným tempem, není potřeba se uhnat hned na začátku, ale i tak je to fuška. Lejtka i stehna mám načnutá od včerejška a taky ten raní sestup z Míseček jim nepřidal. Na další asfaltce, která traverzuje sjezdovku ve dvou třetinách už toho začínám mít dost. Když jsem na to koukal včera z Medvědína, nezdálo se to tak dlouhý. Je šest padesát osm. Všem jsem včera sliboval, že na Přední Planině budu mezi sedmou a osmou. Snad to do osmi stihnu. V sedm třináct jsem na hraně sjezdovky u velkého stacionárního sněhového děla. Teď se to trochu pokládá, ale konec nevidět. Jsou dvě minuty po půl. Konečně procházím kolem bufetu u konečné stanice lanovky. Plochým terénem mířím po modré značce k nejvyššímu bodu. 7:48 anténa přivázána ve smrčku, deník připraven, tužka nastartována. První je Věra OK1YB z Poděbrad. Říká, že u nich prší. Předpokládala že v Krkonoších taky, a tak si už myslela že jsem to vzdal. Omlouvám se za zpoždění a děkuji za trpělivost. Je zima jak v ruským filmu. Pravá ruka svírající mikrofón, mi mrzne až mě bolí nehty. Nepomáhá ani druhá vrstva slabých prstových rukavic. Příště to chce jednoznačně palčáky. Za dvacet minut mám hotové jedenácté spojení. Přestože to je vzhledem k brzké době vcelku solidní čas, připadalo mi to jako věčnost. Několikrát jsem nevydržel a „zaselfspotoval" jsem si na převaděčích. Poslední, kdo mne stihl zavolat byl Standa ze stanice OK1KQW z Chocně. Rychle balím. Tak rychle jen jak mi to ztuhlé prsty na rukou dovolují. Přicházejí k sobě a bolí jak čert. Nadávám jak pohan. Kolem boudy Na pláni a boudy Hájenka, u které mne cedulka zve na domácí koláče odcházím na Struhadla. V raním slunci, v dálce přede mnou svítí věžáky Hradce Králové. Dneska se taky běží Velká pardubická. To chytli docela počasí. Přicházím na rozcestí a odbočuji vpravo po zelené. Na druhé odbočce bych se měl dát po pěšině doleva. Všechno je jinak. Zelená na můj vkus příliš klesá. Jít dolů a pak znova nahoru se mi po ranním výstupu sjezdovkou opravdu nechce. Odbočuji proto vlevo do lesa a opouštím cestu. Na této expedici vlastně poprvé vstupuji na panenskou půdu, konečně. Držím se okraje paseky kousek pod nevýrazným hřebínkem. Ten by mne měl dovést až na poslední tisícovku. Paseka končí a tak se musím proplétat mezi stromy. V mělkém sedle jsem narazil na lesní bahnitou cestu s čerstvými obtisky pneumatik. Rozkládám mapu. To by měla být ta první odbočka ze zelené. Pokračovat lesem po hřebínku se nedá, je tam neprostupné mlází. Odbočuji tedy po cestě vpravo. Tak bych měl přes jedno rozcestí dojít na pěšinu kterou jsem chtěl původně odbočit ze zelené a dojít těsně pod vrchol. U mysliveckého posedu procházím kolem dvou velkých hromad krmné řepy. Asi začalo dokrmování před zimou. V bahně na cestě je všude kolem spousta stop vysoké zvěře, asi jim chutná. Žádné rozcestí se nekonalo a cesta najednou končí kdesi ve svahu. Nějakých sto metrů, přímo nad sebou, vidím malou skalku. Středně prudkým, zalesněným svahem šplhám k ní. Snad to bude kamenný výchoz na hřebínku, který jsem opustil, na jehož konci mají být Struhadla. Skalka je v plochém sedýlku. Podle mapy jsem těsně pod vrcholem, který by měl být kousek ode mne vpravo. Uhýbám proto o devadesát stupňů. Terén mezi stromy i padlými trouchnivějícími kmeny se začal zvedat. Hustou mokrou travou a borůvčím postupuji vzhůru. Les je spíše pralesem. Stoupat už není kam, stojím pod osmimetrovou skálou. Za ní hřeben klesá pasekou do údolí Labe. Drápu se na skálu. Snad tam bude trochu místa na vysílání. Místa je dost. Anténu vážu k nějakému listnáči, který roste ze skalní štěrbiny na čele skály. Chystám se na poslední vysílání. Teple se oblékám a usedám na batoh. Stanici jsem zapnul v 7:30. První volá opět Věra OK1YB. Kromě jiného mne informuje o tom, proč se zatím ani jednou neozvala Hanka OK1ALK ze Smrčí. Před chvíli s ní telefonicky hovořila a Hanka má u stanice bohužel rozbitý mikrofon, a tak pouze poslouchá. Hned jí zdravím aspoň jako posluchače. V 9:48 mám už 13 spojení, teoreticky bych mohl skončit. Ale zatím se neozval Zdeněk OK1ZPC. Slunce začíná docela příjemně hřát a tak vydržím ještě chvíli. V 9:52 se Zdeněk hlásí o slovo. Omlouvá se, že na mne sice čekal, ale usnul u zapnuté stanice. Na chvíli si opřel hlavu a nejednou z toho bylo půl hodiny. Za tři minuty deset končím spojením číslo 18 s Josefem OK1JNQ. Času je relativně dost. Autobus jede ze Špindlu až ve 13:17. Poslední pohled na sluncem nasvícený bílý hraniční hřeben, batoh na záda a pomalu rozhýbat bolavé nohy. Sestupuji lesem na severním úbočí až na cestu, kudy vede cyklistická stezka. Vpravo po ní bych měl dojít zpět na zelenou značku. Podařilo se. U Michlova mlýna, na silnici Vrchlabí-Špindl, jsem v 10:48. Je tady sice autobusová zastávka, ale moc autobusů tady nestaví, jen pár místních. Musím proto ještě 2 km vzhůru až na zastávku u přehrady. Ve svahu nad silnicí procházím kolem nádherných původních chaloupek. Takovou nějakou mít, nebo si ji aspoň občas pronajmout. Na zastávce Labská mám do odjezdu více jak hodinu čas. Kousek za mnou je restaurace, že bych zkousnul něco teplého? Vlastních zásob mám ještě dost, ale vidina teplého jídla je neodolatelná. Kromě mě jsou všichni u stolu Němci, většinou důchodci. Na řízek s bramborem jsem čekal pětačtyřicet minut. Maso ušlo, ale brambory byly studený. Jak by řekl Felix Holzmann: asi takovej druh. Dal jsem si ještě třetinku sodovky, vyplázl jsem sto padesát korun a odporoučel jsem se na autobusovou zastávku. Celou akci musím přeze všechno hodnotit kladně. Sice se mi nepodařilo překonat hranici dvou tisíc bodů, ale z každé tisícovky jsem udělal minimálně jedenáct spojení a počasí i zdraví relativně vydrželo. Děkuji všem co se mnou udělali spojení. Veliký dík a obdiv patří klukům z Jeseníku zejména pak Pepovi OK2CPD Messnerovi. Na slyšenou příště. Igor OK1TGI (c) 2003 OK1TGI