Milé děti. Pohodlně se posaďte, před sebe si rozložte turistickou mapu Krkonoš 1:50 000 nejlépe z roku 2003 a pozorně čtěte. Budu vám vyprávět další neuvěřitelný příběh. V pátek jsem vypadnul z práce dřív a z Letohradu jsem vyrazil vlakem již v 12:05. Plán byl následující: p.č. Název mnm LOC čas od (SELČ) ------------------------------------------------------------------------------ 390 Špičák 1001 JO70UP 20:15 322 Jelení vrch 1024 JO70UP 06:00 146 Slatinná stráň 1153 JO70UQ 08:45 383 Javor 1002 JO70VQ 09:45 302 Vlašsky vrch 1035 JO70VQ 11:15 85 Světlá 1244 JO70VP 13:15 59 Černá hora 1299 JO70UP 15:30 Chtěl jsem začít v pátek večer proto, abych v sobotu stihnul poslední vlak zpátky domů. Krkonoše s dobře identifikovatelnou Sněžkou jsem zahlédl z vlaku už u Opočna. Po přestupovém martýriu (Doudleby, Václavice, Starkoč, Trutnov) vystupuji v 16:40 na vlakovém nádraží ve Svobodě nad Úpou. Autobusák je hned před nádražní budovou. Do Černého Dolu, z něhož dnes zahájím výstup na první tisícovku, jede autobus až v 17:51. V restauraci hotelu Sport si dávám hovězí gulášek za 59 (to není report, to je cena v korunách). Dostavník jede z nástupiště číslo 6 na čas a tak v 18:05 vystupuji na náměstí v Černém Dole. Po žluté turistické značce začínám stoupat úbočím Špičáku. Na sjezdovce, kus nad městem se prodírám stádem statných horských krav. Čučej na mě dost vyjeveně. Já na ně taky. Jedné jsem patrně padl do oka. Odhodlaně a s mocným funěním mne začíná následovat. Přidávám do kroku a přes rameno ji na neustále zkracující vzdálenost sděluji, že nejsem býk, ani okresní inseminátor a že jsem šťastně ženatej. Naštěstí to pomohlo a kráva zastavuje a smutně se za mnou kouká. To už jsem u Bönischových bud. Na východním obzoru se objevil hřeben Orlických hor. Více na jih svítí v zapadajícím slunci věžáky Hradce Králové. Počasí je nádherné. Skoro jasno, nějakých 25 stupňů, chladivý severozápadní vítr. U poslední boudy vchází cesta do vzrostlého smrkového lesa a začíná velice strmě stoupat. Jde o velice širokou, hlinitou cestu čí spíše výkop, lemovaný oranžovo-černými tyčemi. Aha. Proto je v mapě u této značky napsáno plynovod. Blik - to von tady asi vede. Podle stavu terénu asi né dlouho. Nejhorší stoupání mám za sebou. Tady podle mapy by měla vpravo odbočovat pěšina na vrchol Špičáku. Po chvilce k něčemu takovému opravdu přicházim. Poučen z Orlických hor, kde jsem přešel asi tři odbočky, chvíli čučím do mapy a pak s mírnou nejistotou uhýbám. Vycházím z lesa na mýtinu s malými, asi tak čtyřmetrovými smrčky. Pěšina se zde ztrácí v borůvčí. Pokračuji tedy po levém okraji lesa stále vzhůru. Jak se blížím k vrcholu kopce, les ustupuje. 19:05 stojím u triangulačního bodu označující vrchol. Kousek od něj je na vyschlém torzu většího smrku přidělána dřevěná cedulka ŠPIČÁK - VRCHOL. Není to sice cedule značení KČT, ale nade vší pochybnost jsem trefil. Přímo přes vrchol prochází napříč lesní štěrková cesta. Na severu se nad malými smrčky zjevilo až kýčovité panoráma. V popředí vlevo Liščí hora, za ní směrem k východu vystupuje mohutný hřeben Studniční hory. Vpravo s vykukujícím vrškem televizní věže masiv Černé hory, který se směrem na sever pozvolna kloní k Slatinné stráni s Hrnčířskými boudami. A přímo za nimi, rovnou na sever, majestátní Sněžka. Ta je i s pod ní stojící Růžovou horou růžová od zapadajícího slunce. Na kochání nemám příliš čas. Nejprve se převlékám ze zpoceného trička. Vítr zde už není příjemně chladivý, spíš nepříjemně mrazivý. Zrovna když jsem do půl těla, dostávám tvrdý zásah ledového poryvu. Rozkládám nádobíčko. Nejprve smontovat KRCku a přidělat ji na metrovou záclonovou tyč. K anténě pak připojit koaxiál a celé to někam pomocí gumicuku přichytit. Jako opěrný bod vybírám zbytek stromu s cedulí. Vytahuji baterku a ruční stanici. Zapojuji všechny dráty a konektory do sebe. Po zapnutí kontroluji PSV a výkon (5W). Vše OK. Prolaďuji dvoumetrové FM pásmo. Nikdo nikde. Pouze na 575 provoz SP stanic. První výzva 19:31. Ozývá se Pepa OK1DRY/p z Kutné Hory. Oboustranně 59. Špica. Následují další, většinou velice známé volačky. Všechny lákám na zítřejší program. Po půl osmé se nikdo neozývá. Všichni koukaj doma na zprávy. Přerušuji proto volání výzvy a protože se rychle šeří, hledám místo na spaní. Obsazuji trávou porostlé místo v závětří, hned vedle cesty, pár metrů od vrcholu. Přes GSM se dotazuji XYL na stav u nás doma. Honza (18 měsíců) nechtěl obědvat, odřel si koleno, tahal psa za uši, ale teď už spí. Takže vše v naprostém pořádku. Čtyři minuty po dvacáté hodině jsem zpět na pásmu. V 20:24 dělám Zdeňka OK1CAI /p. Prý má jenom 300mW a ručku, s kterou sedí na zápraží v Praze-Řevnicích. Oboustranný report 44. Končím 20:29 spojením č.14 s Rudou OK1MRE ze Zboží u Nové Paky. Demontuji zařízení a připravuji ho na zítřejší transport. Pak se až do devíti v houstnoucím šeru kochám výhledy na Sněžku, na rozsvícený Trutnov a Vrchlabí. K tomu mi někde od Hrnčířských bud vyhrává folková kapela. Hudba sem přes údolí občas zřetelně doléhá. Je tady krásně. Není to tu sice žádná divočina, spíše trochu Disneyland, ale ta Sněžka to kompenzuje. 21:15 Zalézám do spacáku. Na nebi už svití hvězdy a za horami vyhází couvající Měsíc. Kapela hraje "Ještě jedno kafe...", za hlavou mi řvou cvrčci. Ve 02:00 mě ostrým svitem budí Měsíc. Je od něj takové světlo, že přečtu i čas na digitálkách. Na temném nebi bez mráčků padaj hvězdy a sem tam prolétne družice. Nad Černou horou rudě žhne světlo televizní věže. Je posvátný klid, ani vítr nefouká. 3:30 vylézám ze spacáku - musím s pískem. Na Sněžce, která je ve studeném měsíčním světle krásně vidět, svití malý bílý bod. Hrnčířské boudy jsou zhasnuté. Pouze vlevo od nich červeně svítí telekomunikační stožár ( na něm je umístěna kamera "Panorámy" Pece pod Sněžkou). Na druhé straně mihotá moře oranžových pouličních světel. 4:30 zvoní digitálky. Stejně už jsem nespal. Ještě v sedě ve spacáku snídám a z PETky popíjím pramenitou vodu z pánského záchodu hotelu Sport. Ze Špičáku odcházím v 5:05 po lesní cestě směrem na Jelení vrch. Za pár minut jsem v sedýlku, kterým prochází žlutá značka. Je zde malý ukazatel "Špičák 199 m". Kdybych já vůl včera nespěchal nemusel jsem se na něj prodírat mlázím. Ale v mapě nic takového není. Na Jelení vrch vede ta samá "plynová" dálnice, kterou jsem večer opustil. V 5:20 šlapu demonstrativně na triangulační bod označující kótu 1023 tj. vrchol. Ten leží ve smrkovém houští. Proto si z blízkého depozitu náhradních trasovacích tyčí půjčuji jeden obzvláště dlouhý kus a anténu vztyčuji na něm, pár metrů stranou. Jako kotevní bod využívám tentokrát barevnou trubku označující plynovod. V 5:35 je vše přichystáno. Do 6:00, na kdy mám ohlášen začátek vysílání, je spousta času. Rekognoskuji okolní terén. Vrchol je rozlehlý, plochý a téměř naprosto vymýcený. S dobrým výhledem do Čech i na Krkonošské velikány. Kdyby někoho z vás zde přepadla nepřízeň počasí je na mýtině kousek od vrcholku zastřešený posed. Z údolí přichází asi osmnáctiletý mladík a kouká jak vejr. Jak vidno nikdy neviděl radioamatéra. Holt osvěta chybí. Přesně v 6:00 zahajuji. První opět Pepa OK1DRY. Dále opět volají samé známe firmy. Dokonce i Hanka ALK ze Smrčí pod Kozákovem se probudila. 6:08 Standa OK2MHS z Holešova, který je rád že se na mně dovolal neboť minule do Orlickejch neměl štěstí. Zjišťuji, že jsem jel na poloviční výkon. Ale všichni dávali 59 ! Přepínám na 5W. 6:14 Za Černou horou vyšlo slunce. 6:33 tři minuty po termínu dělám jedenácté spojení, ale není zbytí pravidla hovoří jasně. >10 QSO = 10 bodů. Mám zbalíno za 8 minut a vyrážím dále po žluté směr Slatinná stráň. Podle propočtu bych tam měl být v cca 8:45. Procházím kolem Pražské boudy, kde skupinka osob různého věku a pohlaví hbitě hmitá pažemi. Takováhle klasická rozcvička jak z Anděla na horách se už běžně nevidí. Díky malému převýšení a pohodlné cestě jsem na vrcholu Slatinné stráně již v 7:55. Stejně jako u předchozí kóty se jedná o plochý a nevýrazný vrchol. Mýtina řídce porostlá mladými smrky. Triangulační tyč nikde nevidím. Odbočuji z cesty a pár metrů od ní chystám stanoviště. Na asfaltce kousek přede mnou hraje jakási dívčina na příčnou flétnu. Když mne spatřila, hrát přestala, flétnu v mžiku rozebrala a schovala za bundu. Škoda. Bylo by to neskutečná idyla. Montovat zařízení, čučet na Sněžku a k tomu by hrála sličná flétnistka. ... Anténu vážu k uschlému torzu stromu. Počasí stále ideální. Slunce hřeje, obloha téměř jasná, mírný vítr. Už si ani neoblékám bundu, kterou jsem měl na sobě na první dnešní kótě. 8:04 jsem na pásmu. Trochu se obávám o účast, neboť jsem tady měl být až v 8:45 a navíc všude na převaděčích běží delta kroužky. První je překvapivě Hanka 1ALK. Slibuje, že se o mne zmíní v delta kroužku na OK0C. Velice děkuji. Sám nemám odvahu se tam vmísit. Spojení přibývají opravdu pomaleji než jsem čekal. Spojení číslo 14 dělám až v 8:40. Je to Rosťa OK1CTT, který bohužel právě odjíždí na dovolenou a tak se už dnes asi neuslyšíme. Těch 14 spojení na kótu jsem si doma naplánoval, abych překročil sumu 1500 bodů. Tím bych získal nárok na stříbrnou známku. Teď jsem už díky 11QSO na Jelením vrchu v mírném skluzu. Snad to pak doženu na lepších kótách. Volám výzvu do 8:45, kdy jsem měl vlastně začínat. Ale nikdo už se neozval. Zabaleno mám opět za osm minut. Teď mne čeká tvrdá dřina a to jak fyzicky tak i po stránce vysílání. Dva vrcholy, Javor a Vlašský vrch, utopené mezí okolními kopci, které je směrem do vnitrozemí převyšují o více jak 200 metrů. Však jsem taky všechny varoval před slabou úrovní svého signálu. Sestupuji kolem Javořích bud - Vebrovky a Javorky. Pohled na nízký a utopený Javor je přímo deprimující. Přes úzké údolí Javořího dolu stojí Vlašský vrch. Ten je o něco vyšší, ale zas bude více ve stínu Světlé a Černé hory. "Vlašák" i Javor jsou navíc porostlé vzrostlým smrkovým lesem. Za Javorkou opouštím žlutou značku a pokračuji po asfaltce. V zatáčce odbočuji doprava na lesní cestu vedoucí k vrcholu . Na jejím začátku je papírová cedule PŘIBLIŽOVÁNI DŘEVA VSTUP ZAKÁZÁN. Ale nikde žádný pohyb. Pokračuji dál. Na boku cesty leží ocelová lana. Po krátkém strmém stoupáni jsem menším plochém prostranství. Cesta zde konči. Všude kolem asi tak padesátileté smrky mezi nimiž parkují dva traktory. Slunce sem prosvítá průseky, které prudce klesají jižním svahem. To všechno je zadrátované ocelovými lany kotvícími stožár lanovky, který je přimontován na zádi jednoho z traktorů. Ten stožár je aspoň šestimetrový... Nikde nikdo... Pohrávám si s myšlenkou umístit anténu na něj. Po zralé úvaze to zavrhuji. Kam ale anténu dát. Žádný příhodný stromek, či oplocenka. Všechny stromy jsou moc vysoké a tlusté. Nakonec nacházím třímetrovou suchou vcelku rovnou větev. Tu i s anténou fixuji na jižní stranu smrkového kmenu, tak že ráhno KRCky je v nějakých čtyřech metrech. Aby mi větev nesjela s anténou dolů, podkládám ji ještě metrovým kulánkem. S tímhle budu rád, když za půl hodiny udělám aspoň dvě spojení. Na poslední kótě jsem hlásil, že na Javoru bud QRV nejdřív v 9:45. Přesto už v 9:34 volám výzvu. 9:35 Pepa OK1DRY/p. Dáváme si dokonce 58. Pepa sice pracuje doma na stavbě, ale má tam v několika metrech sedmiprvkového quada. Příkladné nadšení pro správnou věc. Je otázkou co bude dál. Hned na to volá Olda OK1AID z Broumova, dávám 59, překvapivě výborný signál. Dostávám rovněž 59 !! Pak Jana OK1DRK/p XYL DRY. Děkuji za zavolání a přeji dobré dopoledne k míchačce. Jana si stěžuje, že se tady nic neutají. Další jsou Franta 1JAF z Veselí od Přelouče a Zdeněk 1ZPC z Čelákovic. Dostávám od obou shodně pouze 55. Ale co na tom, hlavně že jsem aspoň trochu slyšet. To by snad aspoň těch 11 QSO mohlo dopadnout. 9:57 a taky jo. Po marném pětiminutovém volání výzvy se ozývá Jarda OK1VEL z Vrchlabí. Navzájem 59. Uf. Balím. Bohužel jsem si zánovní gumicuk používaný k fixaci antény na různé předměty řádně zas... umazal od smůly. K očistění chci použít nůž. Zjišťuji, že nůž jsem ztratil. Já bloud jsem ho ráno strčil pouze do boční kapsy batohu, která nemá uzávěr a někde cestou mi musel vypadnout. Je mi téměř do pláče. Dostal jsem ho k ježíšku v roce 1983. Byl památeční, takový ten jakoby lovecký, styl srnčí parůžek i s pouzdrem. Právě na tom pouzdru jsem ho měl modrou fixou zezadu podepsaný. Prosím vás, kdybyste ho v Krkonoších našli, pošlete mi ho na účet adresáta. Udělali byste mi velkou radost. Jo a měl na rukověti vypadlý jeden ozdobný nejtek. Zaskočený ztrátou nože, opouštím sklesle vrchol. Abych si to zkrátil, tak ne po cestě, ale jedním z průseků přímo na jih do Javořího dolu. Na dně údolí bych měl přejít modrou značku a neznačenou cestou pod lyžařským vlekem dojít do sedla k ekologické farmě, přímo pod Vlašský vrch. Ten nůž mi furt nejde do palice. Ale hlavně, že mám důležitější věci jako třeba mapu. Hergot mapu. Teď tady byla. Vždyť jsem ji měl strčenou z boku na batohu za stožárem. To už jsem dobrých čtyřicet metrů pod vrcholem. Že bych ji nechal nahoře ? Sundávám batoh a rychle šplhám vzhůru. Ale tam zůstat nemohla, vždyť to vždycky kontroluji. To spíš jsem ji dal nevědomky do batohu. Po pár metrech se vracím zpět a otvírám kletr. Nikde nic. Tak mi vypadla cestou jako ten zatracenej nůž. Zas zpátky nahoru. No jo tady leží. Na půli cesty k vrcholu. Sakra. Jsem dole u potoka a beru z něho vodu. Někde tady by měla být taky zelená značka. Jdu podél potoka dolů na rozcestí s asfaltovou cestou k jakési horské boudě. Bouda se jmenuje Červenokostelecká a na rozcestí je modrá značka. Tak sláva. Obcházím boudu, stoupám po modré značce a hledám cestu k vleku. Z asfaltové cesty odbočují schůdky kamsi nahoru na louku. Hledaná odbočka by měla být o něco výš. Aspoň tak to vypadalo z cesty od Javorky. Odkudsi přibíhá Bílý Bim Černé Ucho a nedůvěřivě na mne štěká. Jedeš potvoro. Po dvaceti metrech se vlevo objevuje odbočka. Sice zarostlá, ale nějaký náznak pěšiny tam je. Vycházím na řádně rozpálenou louku se suchou trávou. Stoupám křížem doprostřed pod vlek. Jeho začátek je u těch pitomejch schůdků. Kdybych odbočil dřív...., ále vždyť je to jedno. Času dost, vody taky a počasí ideální. Stoupání se stává prudším a vedro větším. Řádně pouštím šťávu. Pot štípe v očích. Přecházím z louky do lesa. Po průchodu lesem se objevují ohrady farmy. Cesta na vrchol by měla být rovnou vlevo. Protože to říka za prvé mapa a za druhé server www.tisicovky.cz, neváhám ani chvíli. Teď ještě najít samotný vrchol. Cesta končí ostrou hranou průseku, prudce spadajícího do Pece. Vrchol nikde. Ze slunce mžourám vpravo do stínu vzrostlého lesa. Tam na výrazném hrbu zahlédnu triangulační tyč. Beru ji útokem. Jako stožár použiji právě tu tyč. Je pěkná skoro tři a půl metru dlouhá a precizním betonkem v patě. Na triangulačním patníku se skví letopočet 1935. Po chvilkovém objímání se s tyčí a po několika nepublikovatelných nadávkách při souboji s gumicukem vítězím.Anténa je v bezmála čtyřech metrech. Další příprava je dílem okamžiku. Zapínám zařízení. Na 145.500 komunikuje Pepa DRY s Láďou FRD. Jsem již netrpělivě očekáván. Než si stihnu přichystat deník a tužku slyším jak si Láďa stěžuje, že mne na Slatinné stráni nestihl a na Javoru pro změnu neslyšel. Protistanice slyšel, ale po mně prý nebylo ani slechu. Měl ale jen 5/8 na autě. Teď je nad Chotěboří na závodním stanovišti KCR, kde má nějaké dvojče. Přesto má trochu slabší signál. Pepa trochu sýčkuje. Vlašský vrch prý vzhledem k údajnému zalesnění a pozicí za vyšší Černou horou asi taky nebude nic moc. To už do pauzy hlásím, že jsem redy. Pepa mne slyší u Ládi je jen zvýšený šum. Dotáčím tedy anténu na Láďův nesilnější signál. Prvního zapisuji DRY/p 2 x 59, druhý je FRD/p. 2 x 57. 11:17 Jarda OK1VEL z Vrchlabí mne informuje, že musel chvilku točit směrovkou. Neboť nejsilnější signál nepřicházel z přímého směru, ale patrně vlivem mezi námi stojící Černé hory a odrazů od okolních kopců je maximum více na východ. 11:13 volá Jano OK8TNA z Velké Deštné v Orlických horách. A to byl ještě ráno v Praze. 11:24 končím s Otou 1XP z Prosečné (nr Vrchlabí). Po lesní cestě se vracím zpět na horskou louku nad farmou. Napojuji se na žlutou značku, která vede na Černou horu. Ale ještě před ní mám v plánu Světlou. Po nepřetržitém kilometrovém stoupaní značku na rozcestí v mapě označeném jako Pěticestí opouštím. Odcházím svážnicí vedoucí po vrstevnici vlevo, pod vrchol předposlední kóty. Podle mapy bych po dalším kilometru měl přijít do místa, kde se na svážnici ze zdola napojuje další cesta. Zde by měla vzhůru po spádnici začínat pěšina ústící na cestu na hřebenu Světlé. Po ní bych pak měl dosáhnout hlavního vrcholu. Oproti mapě, kde je od svážnice až ke hřebeni nakreslen les, je zřejmé, že po celé délce cesty je minimálně do půlky svahu čerstvá mýtina. Snad aspoň ta pěšina tam bude. Nebylo by příjemné bloudit v bezprostřední blízkosti černohorského rašeliniště. Nechtěl bych uhelnatět na dně nějaké slatě pro další generace. Cesta zespoda se napojila, leč po nějaké pěšině na hřeben ani památky. Pokračuji dvě stě metrů za rozcestí, pak se vracím a jdu ještě sto metrů zpátky. Ani prd. Něco by tady přeci bylo, ale je to jen čerstvá rýha po stahování kmenů. Nic naplat, zkusím to po ní. Ze začátku to jde. Kmeny tažené koněm vyrobily vcelku pohodlnou brázdu. Ve vlhké hlíně jsou ještě patrná mohutná kopyta. Rychle nabírám výšku. Polední slunce pere až to .... Ty koně docela lituji. Potím se stejně jako oni. Čím více se blížím lesu tím je rýha v trávě méně výrazná, až nakonec se mezi stromy ztrácí v borůvčí, popadanými větvemi a uschlými stromky. V nepřehledném porostu se mi nedaří držet přímý směr. Vzhledem k šíři antény na zádech musím pečlivě vybírat cestu, abych příliš neohýbal prvky direktorů a reflektoru. Terén je navíc velice nerovný a díry po starých vývratech jsou zakryty chuchvalci borůvčí. Co chvíli šlápnu do prázdna nebo se někam propadnu. To vše v příkrém svahu. Slané čůrky mi tečou do očí. Po několika stech metrech se svah pokládá. Tady někde by měl být hřeben a na něm cesta. Tu bych neměl minout, měla by být kolmo na můj nynější směr. Aspoň tak je to zakresleno v mapě. Už je to skoro rovina. Všude kolem les či spíš prales. Začínám pomalu pochybovat. Pokud v příštích okamžicích nenarazím na nějakou cestu, musím obrátit o devadesát stupňů doleva a vrchol Světlé najít na vlastní pěst. Hlavně nesmím zakufrovat příliš vpravo, tam někde je močál. Najednou stojím na pěšině. Vede přímo zleva doprava. Heuréka. Hlavní vrchol je vlevo. Pokud jsem dole uhnul správně, za osm minut jsem u triangulačního bodu. U cedulky POŠKOZENÍ SE TRESTÁ stojím přesně za 7minut 42 vteřin tj. v 12:29. Na vedle ležícím vyvráceném kořenu je nalepen nějaký papír s několika barevnými miniaturami známých sjezdařů. Nemám čas do déle študovat a rutinně připravuji věci k vysílaní. Anténu kotvím na triangulační tyč. Ta je natolik sežraná korozí, že se v jednom místě bortí. Kolem hustý prales nevysokých smrků porušený pouze cestou po které jsem přišel a která za vrcholem pokračuje po hřebeni dolů. Jenom kolem triangulačního patníku je malé kruhové prostranství, zarostlé borůvčím. Ale borůvek je v něm pomálu a ty, co tam jsou, jsou kyselé. Moc slunce tady nemají. 12:45 začínám s Oldou OK1AID. 12:47 opět 10 bodů za OK8TNA v Velké Deštné. 12:50 Chris SP3IZN/ 6 a Kristina SQ6XBA/6 jsou taky na tisícovce jménem Velká Sova. Bohužel ale v SP, takže jsou jenom po 1 bodu 13:10 se ozval Luděk 1VRW z Letohradu (mé trvalé QTH). Jelikož je naše první spojení v diplomu tak se mne ptá jestli jako ten diplom nějak plánovitě plním. Říkám, že jo, že tohle je moje třicátá tisícovka. "Třicátá ?? Je to normální ?" ozývá se výkřik v éteru. "To se mne doma taky ptaj." odpovídám. "Ani se jim nedivím." chechtá se Luďa, jinak strýc moji XYL. Stejná rodina, stejný názory. 13:16 poslední je zase Jarda OK1VEL z Vrchlabí. Když už jsem přichystán k odchodu přichází cestou zezdola parta hlučných mladíků. Nehodlám poslouchat další "vtipné" narážky na moji anténu a rychle vyklízím pozice. Teď půjde o to najít sestupovou cestu na druhou stranu hřebene a přitom nezapadnout do rašeliny. V mapě je nakreslena na konci hřebenové pěšiny cesta vedoucí kolmo dolů k modré turistické značce. Problém je v tom, že by měla začínat v bodě, kde na hřeben vyúsťuje cesta z druhé strany kopce, kterou jsem před tím marně hledal. Kousek za místem, kde jsem narazil poprvé na hřebenovku se od ní doopravdy v pravém úhlu vlevo odděluje lesní cesta. Ale oproti mapě zde hřebenovka ani nekončí ani z ní nevychází další cesta vpravo. Jsou dvě možnosti. Buď to není ta správná cesta, anebo mapa totálně lže. Věřím spíše mapě a proto pokračuji dál po hřebeni. Mám se na pozoru. Zde někde možná začíná slať. A opravdu po několika metrech je mezi stromy vlevo od cesty charakteristický palouček zarostlý suchou travou s občasnými chomáčky typické rostliny rašelinišť - suchopýru. Po třech minutách se žádná další odbočka neobjevila. Pokračovat hloub do mokřadu se mi nechce a tak obracím nazpět. Odbočka označená na začátku dvěma malými plechovými cedulemi s číslem 129 na krajních stromech je vcelku široká a pohodlná. Přicházím na konec štěrkové příčnice. Dívám se opět do mapy. Teď vše sedí. Obcházím do široka rozkročený posed a hledám pokračování cesty "129", která (viz mapa) by měla dále po spádnici pokračovat směrem do údolí tj. k modré značce. Musím bohužel konstatovat, že mapa je opět velice nepřesná. Nejenom že pod příčnicí je místo lesa osázená mýtina, to by ani tak nevadilo, ale po pokračování cesty ani památka. Jen mezi smrčky je vyšlapaná či spíče uválená jakási pěšinka. Otázkou je, kam vede. Abych dodržel harmonogram, nezbývá mi než to zkusit. Naštěstí je pěšina stále dobře patrná. Podle směru sešlapané trávy, to musel někdo jít, stejně jako já, seshora. Asi stejný nešťastník, co slepě uvěřil mapě a pak mu nezbylo nic jiného, než si razit cestu divočinou. Z smrkového houští jsem se vykuli přímo na asfaltku. Na protějším stromě je modrá značka. Tuhle bitvu jsem vyhrál. Leč velice citelná ztráta mne bohužel čeká. U Pardubické boudy doplňuji z potůčku zásoby vody. Při bližším pohledu je trošičku do zelena, ale budu to muset chvíli zkousnout. Zabarvení je asi dáno tím, že voda vytéká z rašeliniště. Snad brzy najdu něco lepšího. Na cestě do příkrého kopce potkávám rodinku na výletě. Vedoucí skupiny se mne ptá na mléčnou farmu. Nechápavě vrtím hlavou a stoupám dál. Po chvíli mne napadá, že to měla být asi ta ekofarma. To jdou pěkně blbě. Mohl jsem jim to ukázat na mapě. Mapa. Bezděčně si sahám na batoh, kde by měla být zastrčena pod stožárem. Nic. Zkouším zoufale jestli není zastrčena výš. Zase nic. Strhávám ze sebe batoh a prohledávám kapsy. Kdepak. Musela mi vypadnout v tom houští před asfaltkou. Když jsem bral vodu, ani jsem si toho nevšiml. Mám se pro ni vracet? To by byla dobrá půlhodina zdržení. Není čas. Autobus jede za dvě a půl hodiny a potřebuji si vylepšit skóre na Černé hoře. Tam bych měl trefit i bez mapy. Ostatně byl jsem tam již několikrát. Hm, mapu jsem kupoval v pondělí, takže 89 Kč je v prachu. U bufetu odbočuji z červené značky a po asfaltce mířím k televizní věži. Zhruba v polovině cesty odbočuji vlevo do lesa vrcholové smrčiny. Dvě stě metrů od silnice hledám vhodné místo. To byste nevěřili, jaký to je problém. Žádný vhodný strom. Když najdu kmen, na který bych anténu mohl připevnit, zas před ním v těsné blízkosti stojí jiný strom, který by znemožnil směrování. Po několikaminutovém pátraní nalézám trouchnivějící zbytek rozeklaného smrku. Ve 14:30 je anténa na svém místě. Na 145.500 volá silným signálem výzvu OK1TVL/p. Že by deset bodů za jinou tisícovku? Bohužel Libor je stejně jako já na Černé hoře. Podle zvukového pozadí sedí u bufetu. Prolaďuji zbytek pásma a pátrám po dalších tisícovkách. OK1MKQ by měl být v Krušných horách, někdo snad v Jeseníkách. Kluci 2HGW a 2HWP mají ohlášené Krkonoše. Ať ladím jak ladím, ať točím anténou jak točim - pusto prázdno. Pouze na 145.550 pár SP stanic Poslouchám zpátky 145.500 provoz OK1TVL. Spojení s ním dělají známé stanice. Láďa OK1FRD se ho nemůže dovolat. Při spojení s Frantou OK1IFF si stěžuje, že mu docházejí baterky. Franta se ho ještě na něco ptá, ale odpovědi se už nedočkal. Baterky asi klekly úplně. Chvíli ještě čekám zda se neozve. Jednou ho ještě slyším volat výzvu. Po několika desítkách vteřin klidu se ptám zda je kmitočet volný. Žádná odezva. Ptám se ještě jednou a když se nikdo neozývá začínám volat výzvu. Je 14:43. První je Franta OK1IFF/m z kempu od Vrchlabí. Po předání údajů do diplomu se mne ptá zda nevím, jestli se dá na Černou horu vyjet autem. Má syna, vozíčkáře, v Janských lázních a tak by ho sem rád vyvezl. Franta byl sám na Černé hoře před čtrnácti dny lanovkou, ale auto by bylo v tomto případě lepší. Bohužel nevím, zas tak dobře to tady neznám. Na oplátku se ptám, když tady byl tou lanovkou, zda neví zda pod ní vede cesta. Nechce se mi totiž dólu na autobus po značce. Pod lanovkou by to bylo kratší. Franta si není jist, ale snad tam cesta je. Jako třetí, hned po Frantovi OK1JAF, volá ze stavby můj dnešní věrný průvodce Pepa DRY/p. Zaslechl můj dotaz a říká, že cesta tam určitě je. Děkuji za info a všechna spojení a přeji mu ať se mu dílo (stavební) daří. Je to prý dobrý, beton už tvrdne. Já pomalu taky. Pod kolenama mi začínají cukat křeče. Pepa mne ještě upozorňuje, že se mne pokouší volat OK8TNA. Ale má velice nestabilní signál. Asi baterky. Volám OK8TNA. Bohužel neodpovídá. Konečně se ozvala expedice 2HWP a 2HGW z Lysečínské hory. Škoda, že se tam chlapi nedostali dřív. Mohla být větší bodová žeň. No ale i tak 20 bodů potěšilo. Milan s Radkem právě začínají a přelaďují se na 475. 14:53 Josef 1MNC z Hradce Králové. Omlouvá se, že dříve nemohl. Mají byt vzhůru nohama. Asi malovali. 14:54 Zdeněk OK1ZPC mi děkuje za všechny spojení, zejména ta desetibodová. Dneska překročil hranici tisíce bodů. Gratuluji. 14:54 Láďa OK1FRD už je doma a velice lituje, že mne neudělal na všech kótách. Kdyby nemusel být na služební cestě, asi by to bylo lepší. 15:06 OK8TNA. Jano sestupuje z Velké Deštné a baterky má totálně hyn. Signál se klepe jak helikoptéra, ale číst se ještě dá. 15:17 definitivně končím spojením s Juldou OK1XWW/p. Julda je ve Dvoře Králové na své oblíbené zahrádce. Rychle balím a skládám anténu. Jsem nucen se napít zelené vody. Snad se z toho nepo.... Ta cesta pod lanovkou skutečně byla. Ne teda až dolu na silnici, jak jsem si přestavoval, ale nakonec jsem na zastávku Zátiší trefil. Dokonce mám dvacet minut fóra. Cestou jsem ještě prošel kolem závory KRNAPu, kde je možno dostat, lépe řečeno koupit, povolení k vjezdu motorových vozidel na Černou horu. Doufejme že sem trefí i OK1IFF. Ve Svobodě nad Úpou jsem si dal pivo. Paní hostinská sice už zavírala (v 17.00 ??), ale když viděla můj výraz obličeje, tak mi ještě jedno točené udělala. Něco tak dobrýho jsem dlouho nepil. Jen to zasyčelo. Dveře od bytu otvírám v 22:52. Honza spí v postýlce, manželka u televize. Děkuji všem za spojení. Velice děkuji Láďovi OK1FRD za snahu zavolat mne na všechny tisícovky. Nic na tom nemění, že jsem ho mohl do deníku zapsat pouze pětkrát. Ale spolu se svým synem udělali 7 QSO. Stejné poděkování patří Hance 1ALK. Ač se velice snažila, na dvou nejnižších kótách jsme se neslyšeli. Hanka mi navíc nezištně pomáhala na OK0C. Tradičně velký dík patří OK1ZPC. Zdeněk, ač byl hlasově indisponován, udělal spojení se všemi sedmi tisícovkami této expedice. Speciální dík patří samozřejmě Pepovi OK1DRY, který zaměstnán výrobou betonu nelenil a taktéž se dovolal na všechny kóty. Dokonce jedno spojení umožnil i svojí manželce. To mi velice pomohlo, protože bylo s nejhorší dosavadní lokalitou (Javor). Neuvěřitelný výkon se podařil Jankovi OK8TNA. Nejen že mi dal dvacet bodů za tisícovku, ale podařilo se mu udělat všechna spojení na sedm kót. Přičemž první dvě z Prahy, jedno z jedoucího auta, když se z Prahy přesouval do Orlických hor, jedno při pěším přesunu na kótu a dvě byla z Velké Deštné. To poslední se mu podařilo udělat s naprosto vybitou baterkou při cestě z tisícovky k autu. Za to mu patří speciální dík. (c) 2003 OK1TGI