Tak jsem v září během své poslední výpravy došel k rozhodnutí, že se na další plnění diplomu vyprdnu. Jak jsem k tomuto rozhodnutí došel ? Začalo to vcelku nevině. Již 27.8. jsem měl pro další expedici sestaven následující plán: Název mnm LOC čas od (SELČ) ------------------------------------------------------------------------------ pátek: 343 Ptačí kupy 1013 JO70OU 17:00 229 Holubník 1071 JO70OU 18:00 sobota: 209 Černá hora 1085 JO70OT 06:00 231 Sněžné věžičky 1071 JO70OT 06:45 348 Na kneipě 1012 JO70OT 08:00 212 Smědavská hora 1084 JO70OU 09:30 371 Polední kameny 1006 JO70OU 10:45 170 Jizera 1122 JO70PU 13:00 317 Černý vrch 1024 JO70PT 15:30 neděle: 334 Věžní skály 1018 JO70UQ 07:00 373 Bukovec 1005 JO70QT 09:00 379 Zámky 1002 JO70QT 11:15 Jenže pak byly "Holice" a další víkend rodinné kopání brambor, tak jsem akci odložil až na 13.-14.9. Zbývalo počkat na předpověď počasí. V týdnu před uvedeným datem pršelo. Ale jelikož fy Zákopčaník a spol. předpovídala na sobotu teplo a slunečno, sedl jsem v pátek ráno na vlak a hurá do hor. Manželka mi před odjezdem sice hrozila deštěm, zimou a posléze i rozvodem, ale já jsem ničeho nedbal. Vždyť jsem na poslední tisícovce byl skoro už před měsícem !! Po sedmihodinové cestě vlakem vystupuji v Hejnicích, v údolí říčky Smědé, mezi svahy Holubníku a Smrku. Počasí je ideální. Polojasno, 14 stupňů. Úzkou klikatou silničkou přicházím do vesničky Ferdinandov. Zde silnice končí závorou a za ní začíná bukový les. Příjemná změna oproti fádním smrkovým porostům Krkonoš a Orlických hor. Obědvám z vlastních zásob. Ve 14.40 přicházím po modré značce k vodopádu. Ten překračuji, čímž značku opouštím, a strmým zalesněným svahem mířím vzhůru směrem na Ptačí kupy. Zkratku jsem naplánoval jen podle mapy. To, že to bude hodně strmý, jsem čekal, ale že to bude navíc bludiště mezi skalkami a ohromnými balvany, jsem netušil. Na zelenou značku resp. silnici vedoucí skoro vodorovně v půlce kopce přicházím řádně zpocen námahou. Navíc jsem se nepříjemně pořezal na pravé dlani o ostré výčnělky kamenů, které jsem musel přelézat a oblézat. Rezignuju na další zkracování a jdu pokorně po značce směrem k rozcestí Hřebínek. Přicházím pod první tisícovku Ptačí kupy. Odbočuji z asfaltky po červené do lesa. Prodírám se hustým mlázím a najednou je přede mnou skoro dvacetimetrová skalní věž. Vauuu. Že bychom si dneska i zalozili ? V hustém porostu ztrácím značku. Cesta podezřele klesá. Rychle se vracím a v skrytu mladého smrku nacházím odbočku se směrovkou na Holubník. V tom případě je vrchol Ptačích kup poblíž. Vpravo ode mne je skalní věž. Beru ji útokem, ale pod jejím vrcholem, když jsem se dostal nad okolní stromy, zjišťuji že o poznání vyšší skála je teprve přede mnou. Má na sobě kříž. Není pochyb že to bude hlavní vrchol Ptačích kup. Ke zmíněnému kříži jsem se vyškrábal (doslova) v 15:35. Při montáži aparatury rekognoskuji okolní terén. Na jihu se špičatí nezaměnitelný Ještěd. Ve stejném směru, ale o kus bliž se leskne přehrada Bedřichov. Na severu mohutný masiv Smrku. Doprava od něj je Smědavská hora s Poledními kameny u levého úpatí. Za rozlehlým smědavským sedlem se tyčí Jizera. Před ní, kousek ode mne Holubník. Mezi tím by měla být ještě Černá hora. Většina jmenovaných kopců se honosí různě velkými věžičkami vrcholových skalisek. Na kochání se okolní scenérií nebylo moc času. Po několika minutách se začal obzor od severozápadu zatahovat nízko letícími mraky. Není na co čekat. V 16:48 zapínám zařízení. Anténa (4 el. KRCka) připevněna na chatrném kříži. Chvíli se peru s mikrotužkou, ve které mám poslední kousíček tuhy. Její selhání by mělo fatální následky pro celou akci. Další obyčejnou tužku nemám a psát do sešitu propiskou ? Vyloučeno. V případě deště by mi z logu zůstala pěkná batika. První je Michal OK1KBW/p z Říčan u Prahy. Přesto, že má jen 350 mW a "bílou hůl" je jeho signál perfektní. Další je lovec tisícovek Zdeněk OK1ZPC z Čelákovic se slovy: "Tak nám ten maratón zas začíná". V 17:09 dělám šesté QSO se stanicí OK1TPF (Luboš, Ohrazenice) pak dlouhých jedenáct minut nic. Ve 17:20 dvě stanice a zas nic. Přesto, že sedím v závětří za kamenem, začínají mi chladem tuhnout prsty. Písmo v deníku se stává obtížně čitelným. Je 17:30 a nikdo nikde. Už se pomalu smiřuji s tím, že jedenácté (bonifikované) spojení neudělám. Nejednou, jako kdyby všichni až teď zapnuli zařízení - o překot volá několik stanic. Končím spojením číslo 15 v 17.38. Nejdelší bylo QSO s Oldou OK1AID z Broumova, i když jsme se docela zapotili. Já při směrování antény a Olda při příjmu. Já dával 57, Olda 53. Kolem mezi tím padla hustá mlha. S viditelností ne víc jak 100 metrů. Slézám z vrcholu do úzké skalní průrvy, kterou vede cesta na Holubník. Štěrbina je v několika místech úzká přesně lambda půl pro kmitočet 145 Mhz. Anténu mám přidělanou zezadu na batohu. A tak broušením prvků o skalní stěny nechtíc dolaďuji rezonanci. V 18:00 mám nejhorší stoupání na Holubník za sebou. Teď jde o to neminout v mlze vrchol. Cesta stále neznatelně stoupá. Vršek bude asi nevýrazný. Měla by na něm být nějaká skalka. Už ji vpravo od cesty vidím. V 18.15 sedím na kameni a volám výzvu. První byl Milan OK1VFZ/m z dálnice od Pelhřimova. Přísun QSO docela odsejpá. V 18:34 končím spojením číslo 13 s Janem OK8TNA z Prahy. Balím a pokračuji po rovném hřebeni. Cesta začíná mírně stoupat (?). Že by tamto nebyla správná skalka. Nejednou baf. Přede mnou se v mlze zlověstně černá balšája skála. Hm. Tohle je Holubník. No nic. Doufám, že mi to vyhodnocovatel promine. Cesta klesá do sedla pod Holubníkem, kde ve výšce 999 mnm stojí turistický přístřešek. Ten se stane na noc mým skromným domovem. V 19:24 jsem v sedle, na cestě z dřevěných pltí. Je zde rozcestník a přístřešek. Takové velké áčko s jednou stěnou. Podlahu tvoří neopracované deseticentimetrové kůlány - na těch se bude ležet špatně. V rohu jsou na sebe narovnané nějaké latě, asi zbytek po stavbě či opravě. Po složitém myšlenkovém pochodu mě napadlo rozložit ty latě na podlahu. Vyšlo to, akorát na šířku karimatky. Špica. Večeřím a ukládám se ke spánku. Ani nevím, kdy jsem usnul, ani jak jsem dlouho spal. Když v tom mne vzbudily vzdálené mužské hlasy. Venku je mlha a tma. Hlasy se pomalu blíží nocí. Už rozpoznávám, že asi budou tři a že se přicházejí směrem od Bedřichova. Dohadují se o nějakém turistickém problému. Sláva, tak to asi loupežníci nebudou. Těžké boty zaklapaly na dřevěných pltích. Došly až na roh přístřešku a zastavily. "Hele !" řekl jeden chlapů. Do tmy blikla baterka. "Obsazeno !!", vykřikuji jak na veřejné toaletě "Jo tak to pardon !" Baterka zhasla. "Jako kdybychom tady nebyli" říká další. "My tady vlastně vůbec nejsme" dodává omluvně. Hlas má podobný Pepovi CPD. "To byl hezkej spacák" říká ten s baterkou a hned ji zase rozsvěcuje. "No jo peřovej" povídá další a zapíná svoji svítilnu - a co víc - halogenovou. Mžourám do světla jak přistiženej netopýr. Tak to nakonec loupežníci budou. Ten s hlasem Pepy CPD povídá: "Je to dobrý, nejsme sami praštěný, to bude taky nějakej chorobně postiženej. Těžkej případ" Všichni se tomu polohlasem chechtaj. Baterky zhasly. CPD hlas povídá, že jdou teda dál a na rozloučenou říká: "Tak dobrou noc, chlapi.... Jste tam jen chlapi ?". Přeji dobrou noc, a upozorňuji že jsem tu sám. "Aha, tak to nic. My jsme totiž mravnostní policie. Jdeme na Holubník, tam prej šel nějakej pár, tak je musíme zkontrolovat". Kroky zašustily v horské trávě a pomalu se vzdalují. Slyším jak se chlapi vrátili k původnímu rozhovoru a hádají se, která z cest v západních Tatrách je ta nejlepší. Panuje úplné bezvětří a klid. Ještě dlouho slyším jak ve svahu pod Holubníkem tu a tam někdo zvýší hlas. Je 22:32. Venku není úplná tma. Je to spíše šero s hustou mlhou. Do toho mlíka někde se shora svítí Měsíc. Těsně vedle mého ucha kůrovec hryže kůru. V 0:19 mne probudil jemný déšť, který dopadal na střechu přístřešku. To ty chlapy na Holubníku docela lituju. Měl jsem jim tady asi udělat místo. Možná bychom se sem vešli všichni. Usínám, ale už jen tak napůl. Ve dvě hodiny po půlnoci déšť nabral na intenzitě, ale nedlouho potom ustává. Bezvětří vystřídal čerstvý západní vítr. A tak když se za několik desítek minut znovu rozpršelo, ve škvírami stěně mi začlo zaflakovat do obličeje. V rohu přístřešku leží malá podlážka, tak ji dávám ke stěně za hlavu. Pršet přestalo někdy před čtvrtou - naštěstí. Do 4:45, kdy mi zvonil budík, jsem spíše podřimoval. Během toho se mi zdály trochu zmatený sny splývající s realitou. Měl jsem třeba dojem, že přístřešek už nestojí v lese, ale je někde uprostřed vesnice. Pak běhaly kolem děti z dětského tábora s hezkou mladou vedoucí ... . Asi halucinace z velké nadmořské výšky. Když budu parafrázovat Frantu Nebojsu ze stejnojmenné Werichovy pohádky: "Tak ani nevím zda jsem ty noční turisty zažil nebo jestli se mi to zdálo ?" Z ležení jsem vyrazil v 5:20. Přestože neprší, nic neriskuji, a rovnou si oblékám jak nepromokavou bundu, tak i nepromokavé kalhoty. Vody bude asi všude dost. Slunce bude vycházet více jak za hodinu. Tmavé šero je umocněno hustou mlhou. Baterku, která se normálně nosí upevněná popruhem na čele (čelovka) musím nést v ruce. Protože když jsem ji chtěl rozsvítit na hlavě, dostavil se stejný efekt jako když do mlhy zapnete dálkovky u auta. Ze začátku se dá jít skoro bez svícení. Cesta přešla z pltě na typickou jizerskou panelovku. Po několika stech metrech značka na Černou horu odbočuje po pěšině do lesa a do kopce. Zde už musím svítit stále. Pěšina se navíc nočním deštěm změnila v bublající potůček. Přestože botama by mi natéct nemělo, cestu musím vybírat pečlivě. Někde jsou louže tak hluboké, že bych si mohl nabrat vrchem. Navíc ze stromů padají vydatné spršky velkých kapek. Takže zanedlouho jsem mokrý od hlavy až k patě. Ale dovnitř se mi voda nedostala. Zatím. Na Černou horu jsem dorazil pár minut pře šestou. Abych se ozval na pásmu ve stanovený čas, musím si pospíšit. Anténu mám složenou už od včerejška. Tak ji rychle připevňuji na metrovou záclonovku a celé to gumicukem fixuji na trouchnivějící strom. Nemůžu napsat suchý, protože byl nacucaný vodou jako houba. Výzvu začínám volat na 145.500 v 6:05. Hned vzápětí se ozvala Věrka OK1YB z Poděbrad. Budík jí prý zvonil před chvílí. Hned další jsou Láďa OK1FRD z Rychnova nad Kněžnou a Standa OK1VSQ z Barrandova. Pak dlouho nic. Všichni ještě spijó. Kdo by taky čekal někoho na tisícovce takhle brzo ráno a v takovémhle počasí. Už je tolik světla, že mohu psát i bez baterky. Poryvy větru kolem mne honí chuchvalce mlhy. 6:18 se ozval Honza OK1FRD/2, Láďův synátor. Chudák, vzbudili ho tak brzo. 6:23 Zdeněk OK1ZPC - už jsem si myslel, že zaspal. 6:27 Jindra OK1SPX z blízkého Jablonce nad Nisou. Pak už nikdo. Abych dodržel program balím v 6:33 pouze po šesti spojeních. Nedá se nic dělat. Už se do mě stejně dávala zima. Razím směr Sněžné věžičky. Díky reportáži Pepy OK1DRY vím, že nesmím vylézt hned na první skalku. Na jedné, té nejvyšší a hlavní, je údajně jakási vyhlídková plošina. Skutečně. Po prodíráním se mokrým mlázím zmíněnou věžičku nacházím. Nahoru vedou dva na sebe navazující kovové žebříky. Na plošinu se z celou výbavou neodvažuji a nechávám ji na "mezipatře" pod horním žebříkem. Na plošinu lezu pouze s anténou, trubkou, koaxiálem a gumicukem. Záclonovku s anténou vážu zelenému kovovému zábradlí. Jsem nějakých patnáct metrů nad okolním terénem. Bohužel viditelnost je pouze kolem padesáti metrů. Vítr se mnou občas pěkně cloumá. Na to že se žene od severozápadu není zas tak studený. Koax šroubuju do antény a druhý konec spouštím na mezipatro k batohu. Ještě jednou překontrolovat uchycení antény a rychle dolů. Sakra! Anténní kabel se mi dostal mezi horní konec kovového žebříku a skálu. Tím jak jsem slézal jsem ho tam dost na fest skřípnul. Při pokusu kabel rychle vyprostit, jsem ho tam skřípnul ještě víc. Do pr.... Na druhý pokus, teď již opatrněji, se mi ho daří dostat ven. Naštěstí nejsou patrné žádné známky poškození. Doufejme, že nemá "vnitřní zranění". Sjíždím po žebříku jak hasič při požáru Národního divadla a fofrem kompletuji zařízení. PSV i výkon v pořádku. Otázkou je jaké budu dostávat reporty. Výzvu začínám volat v 7:09. 7:10 první je, kdo jiný než Zdeněk OK1ZPC. Report bez problému - 59. Stejný dostávám i od všech zbylých desíti stanic. Posledního Otu OK1XP z Prosečné dělám v 7:23. Při demontáži antény se ještě zapisuji do vrcholové knížky, která je v plechovém kastlíku na zábradlí. Další kóta by měla být Na kneipě. Kdybych měl jít po turistické značce, musel bych se vracet a celé by to byla minimálně dvoukilometrová zacházka. Proto mám připravenou zkratku po pěšině na Čihadla. Cestu se mi ve spleti houští a skal nedaří najít. Proto za pomocí dezorientačních pomůcek - mapy a buzoly - vytyčuji azimut 120. Vycházím z lesa na mýtinu a do mlhy. Ten azimut se mi nepozdává. Neboť pokud jdu podle něj, svah nějak příliš traverzuji. Ignoruji kompas a jdu tedy po spádnici. Na nějakou značku musím tak jako tak narazit. Ale stejně mi to vrtá hlavou. Vytahuji mapu. Azimut je správně. Musím jít podle něj, jinak bych mohl skončit v rašeliništi. Řeknu vám, balit navlhlou mapu v silném větru je docela problém. Po velikém boji se mi to nakonec daří. Pouze oblast Liberce vykazuje velkou trhlinu. Po překonávaní mokré trávy a borůvčí, hromad suchých větví a mokřadových prohlubní přicházím k oplocence. Zde nacházím jakous takous pěšinu, která mne dovedla na panelku - modrou značku. Cesta Na kneipu je otevřená. Vrchol Na kneipě vlastně není v mapě, je pouze v seznamu tisícovek. Kdybych před svojí cestou neshlédl fotky na webu Pepy OK1DRY, hledal bych ji v nastalé mlze asi velice zdlouhavě a obtížně. Vrchol je tam, kde je hranice mezi asfaltem a panely. Anténu vážu vlevo od silnice na vysokou oplocenku. Začíná mně být vcelku zima. Sice neprší, ale stromy, borůvčí, tráva a tím i batoh, boty, bunda prostě skoro všechno je mokré. To, co nemám mokré od vody, je mokré od potu. Což ve větru není zrovna nejlepší podmínka pro tepelnou izolaci. Balím se do všeho co mám a volat výzvu Na kneipě začínám v 8:32. "Na kneipě" to je pěkný název, což ? Ale bohužel z hospodou nemá zas tak moc společného. Nebližší hospoda je vzdálena 500 metrů a navíc je zavřená. Je to pouze zimní bufet. A nejbližší otevřená je na Smědavě, což je 4 km. Aspoň mrňavej groček by bodnul. V 8:50 mám "povinných" jedenáct QSO v kapse. Dokonce zavolalo několik nových stanic. Pokračuji po panelech pod Smědavskou horu. Cesta na vrchol není značená. Ale dle mapy tam vedou dvě pěšiny. Jedna od západu, druhá od východu. Jelikož se ze Smědavské hory chystám na Polední kameny, které jsou od ní na západ, zkusím tu západní variantu. Měla by být o něco kratší. Musím nejdřív dojít na žlutou značku a pak po ní doprava. Cesta v mlze ubíhá pomalu. Dle odhadu bych měl být už na značce, ale furt nic. A hele žlutá. Ale je tam šipka doprava. (?) Hergot, už jsem zase přešel. A vo dost. Teď už je blíž na tu východní pěšinu. Našel jsem ji bez problémů. Je tam nějaká žlutá šipka a fáborky. Asi po půl kilometru mne ve stoupání předchází dvojice chlapů. Jsou oblečení docela nalehko. Na nohách maratónky, na zádech malé batohy a na nich startovní čísla. Asi ňákej závod. Zdravíme se a po chvilce oba mizí v mlze přede mnou. Cesta přestala stoupat. Dle Pepy DRY tady musí být nějaká skalka. V mlze nic nevidím. Zkouším to od cesty vlevo. Mám štěstí a za chvíli jsem u triangulační značky. V hustém, vodou nacucaném borůvčí, kryt hřbetem skály před větrem, začínám s výzvou v 10:00. Jelikož zrovna začal FM contest, uchyluji se na dolní konec pásma vymezeného frekvenční modulaci. V 10:17 dělám poslední QSO, tentokrát dvanácté. Není mi nejtepleji a tuhnou mi prsty u ruk. Slézám ze skály a jdu zpátky na pěšinu, po které prochází další dvojice závodníků. Stejně jako oni, mířím po cestě na západ na Polední kameny. Opět mokrou trávou. Bohužel zjišťuji, že mi patrně trochu teče do levé boty. Dole u poutka na šněrovadlo je taková malá bezvýznamná prasklinka. Asi zas tak bezvýznamná nebude. Polední kameny jsou takový malý skalní labyrint. Vrchol hledám bez batohu. Na něm není nic na co bych mohl upevnit anténní soustavu. Vybírám proto místo o něco níž, kde stojí několik mrtvých smrků. Sházím zpět pod skálu k batožině, kde se setkávám se starší manželskou dvojici s velkým kníračem. Ptají se mně na cestu na Smědavu. Knírač je z mého zjevu resp. antén a tyčí totálně bez sebe. Na pásmu jsem a 11.22. FM závod je plném proudu. Místo pro volání výzvy do diplomu se mi daří najít s velkými obtížemi. Což není zas až tak hrozné. Horší je že začíná hustě mžít, skoro až pršet. 11:34 volá spolutvůrce diplomu Tisícovky a jeho hlavní propagátor Pavel OK1MCS. Je to naše první spojení. Pavel mě prý chtěl konečně slyšet na pásmu a tak vyrazil nad Plzeň do hlubokých hvozdů. Momentálně se nachází na kótě Hrad v nadmořské výšce 680 metrů. 11:42 musím udělat s jednou neodbytnou stanicí závodní spojení. Slibuje mi, že se mi po závodě ozve i do diplomu. Neozval, protože na Poledních kamenech končím spojením číslo 13 v 11:45. Posledním byl Josef OK1ABA z Hradce Králové, který vysílal z Černé věže. Odcházím zpět po žluté značce směrem na nejvyšší bod celé expedice - Jizeru. Během cesty procházím místem, kudy jsem skoro před třemi hodinami již šel a kde jsem před tím minul odbočku. Poledne se přehouplo a déšť neustává. Zastavuji a nad rozmočenou mapou rozhoduji co dál. Pokud bude pršet i v noci, je problém, kde složit hlavu. Spát jen tak pod širákem se mi v tomhle marastu nechce. Podle mapy by přímo na Jizeře měl být nějaký přístřešek. Pokud bude aspoň jako ten včerejší a nečas bude pokračovat, expedici přeruším a zůstanu tam do zítřka. Přecházím řeku Smědou. Tím jsem se dostal na cestu, kde se to za hezkého počasí turisty a cyklisty jenom hemží. Jde o úsek jizerské magistrály Kneipa - Smědava. Jelikož drobně, ale vytrvale prší, potkávám pouze skupinku holek a kluků, kteří jenom na lehko vyrazili z tepla nedalekého horského hotelu Smědava. Když jsem se před nimi vynořil z mlhy, koukali jak vejři. Kape mi ze šosů a z nosu. Batoh na zádech deštěm nasákl vodu a nepříjemně ztěžknul. Odbočuji z magistrály opět na žlutou značku, která po kilometru končí na vrcholu Jizery. Čim víš stoupám, tím víc fouká. Vrchol Jizery tvoří dva velké skalní bloky, mezi nimi je asi dvacetimetrová průrva s plochým dnem. Tam stojí bouda, asi zimní bufet, s prostornou verandou. Ve 13:15 se bouda vynořila z mlhy přede mnou. Vítr zde fučí jak v komíně. Zalézám do verandy, která je před vichrem chráněna. Fouká naštěstí z druhé strany. Vrchol je patnáct metrů nade mnou, na skále vpravo. Vidím tam nějakou plošinu. Je mi zima, tak výstup na nejvyšší bod vzdávám. Jak říkaj horolezci - došel mi morál. Pršení se střídá s mžením. V tom větru to je skoro jedno. Anténu připevňuji k dřevěnému zábradlí verandy v jedinné možném šmeru, mezi skály. Vychází to naštěstí na jih tj. do Čech. 13:31 - zapínám zařízení a na 145.525 slyším nějaký provoz. Á Rosťa OK1DRZ/p ze Šumavy, konkrétně z Huťské hory. Konečně nějaká tisícovka. Hned na to děláme QSO. 13:47 - desáté spojení. Je mi zima. Abych se zahřál poskakuji a máchám rukama. Zapínám mobil jestli mi nepíšou z domu. Na horách nemá cenu ho nechávat stále zapnutý, stejně většinou nemá signál. Tady signál sice je ale velice kolísá. Ani jsem se nestačil dostat do menu a někdo volá. Hele Pepa OK2CPD. Podezřívá mne že sedím doma. Říkám, že jsem bohužel na kopci. Bohužel kvůli počasí. CPD je v Beskydech. Nejednou spojení vypadlo. Signál v nule. Kousek jsem popošel - signál naplno. Zkouším volat zpátky. Pepa to zvednul a prohlašuje že podmínky šíření nám nepřejí. V Beskydech skoro neprší, občas dokonce vylezlo Slunce. Ale stanic je málo, většinou pouze z Ostravska. Mne zatím slyšet nebylo. Z důvodu umístěni antény asi ani nebude. Ještě informuji o Rosťovi DRZ ze Šumavy a s přáním lepšího počasí se loučíme. Volám domů do Letohradu. Tam prý taky prší. Ubezpečuji manželku, že dneska budu spát pod střechou. Jsem upozorněn, že jestli z toho budu nemocnej, nikdo se o mne starat nebude. Takže přespím tady. Stále prší a tak na další kóty nemám chuť. Jít na vlak nemá smysl. Do Hejnic to je kolem 5 hodin cesty, do Kořenova možná o hodinu víc. Takže žádný rozumný vlak nestihnu. Dávám si něco k jídlu. K zařízení se vracím ve 14:28. Končím pět minut po půl spojením číslo šestnáct. Kdosi mi říkal, že na vedlejším kopci - Černém vrchu - vysílal asi do 13 hodim OK1CYC, ale že to kvůli dešti vzdal. Škoda minuli jsme se o pár minut. Strašně mne zebou nohy. Rozkládám ležení a přesto, že je teprve 15:30 zalézám do spacáku. Je trochu navlhlý a tak se mi daří zahřát až asi za hodinu. Ležím a čumím do stromu nebo do mlhy. Pomalu přichází trudomyslnost. Co tady vůbec dělám. Nebylo by lepší si hrát doma se synem, pak si zapnout televizi a lehnout si na kanape ? A v tom to přišlo: " S tisícovkama končím. Mám to zapotřebí? Zejtra dojdu akorát na vlak a už mne nikdo nikam nedostane." Pokouším se usnout, ale nejde to. Zapínám staničku. Anténu už jsem rozmontoval a zabalil. Tak aspoň na malý pendrek poslouchám okolní převaděče. Ráno chci chytit první vlak z Kořenova, který jsem si vypsal tj. v 9:22. Abych měl dostatečnou rezervu, vyrazím už ve tři v noci. Budík dávám na půl třetí. Usnul jsem až za tmy. Jednu chvíli se mi připadalo, že přestalo pršet. Budím se pět minut před budíkem. Ze střechy sice kape, ale jinak neprší. To se jen sráží okolní mlha. Vítr trochu polevil. Oblékám se do vlkých studených věcí. Jediné co mám náhradní jsou ponožky. Spodní prádlo se mi podařilo usušit přímo na sobě. Snídám a rychle balím. 3:08 - v mlze, za svitu baterky zahajuji sestup. Dole na magistrále se dá jít naštěstí bez světla. Mlha se začíná zvedat, takže dohlednost se tu a tam zvětšuje. Ze svahů Smědavské hory troubějí jeleni. 3:43 jsem na parkovišti u hotelu Smědava. Okna restaurace svítí do tmy. Je sice zavřeno, ale prosvětlená lednice s nápoji a světlo nad pultem nasvěcují zaparkovaná auta a vrhají do mlhy nažloutlé kužely. Odbočuji doprava na "jizerskou dálnici". Ve stoupání ke křižovatce, kde je hranice okresů, se trhá mlha i nízko letící mraky a na nebi se objevil Měsíc. Po 36 hodinách, kdy dohlednost nebyla vetší jak sto metrů, na něj blaženě čumím jak smrtihlav na sodíkovou výbojku. Na křižovatce odbočuji vlevo a hned na to vpravo. Neznačenou panelovkou procházím pod Černým vrchem, který jsem včera vzdal. Mířím dál ke Kořenovu. Za deset minut pět přecházím značku, která je v mapě žlutá, leč v reálu je modrá (?). Modrá by měla být až ta další. Mírně zmaten pokračuji dál. Na správné modré jsem v šest hodin. Z rozcestí pokračují dál po žluté. Už je světlo. Vpravo pode mnou se leskne přehradní nádrž Souš, ale okolní kopce jsou většinou ještě zahaleny v mracích. Docela se vyčasilo. Oblačnost se trhá. Na obloze jsou vidět poslední ranní hvězdy. Procházím úbočím Zámku. Koukám na hodinky a mám trochu svrbění. Teoreticky bych mohl vylézt nahoru, půl hodiny vysílat, a ještě stihnout vlak. Ale co když na pásmu nikdo nebude ? Co když ten vlak potom nestihnu ? Další jede až za dvě hodiny! Vždyť jsem si včera slíbil, že už s tisícovkama končím. Po marném hledání cesty, která je v mapě, postupuji na vrchol průsekem v mlází. V mokré trávě je pěšina od lesní zvěře, plná bobků. Přesto, že chvilkami vykukuje Slunce, při dolézání na vrchol, dostávám facku hustého mrholení. Po obličeji mi z vlasů stéká slaná voda. Přelézám několik kamenů, až za jedním , kryt před větrem začínám montovat zařízení. Pršet naštěstí přestalo. Na východě se skrz mraky dere oranžový kotouč. Nechce se mi lovit anténní třmen v mokrých útrobách batohu a ráhno přichytávat k záclonové tyči. Smontovanou KRCku pokládám vodorovně do větví statného prosychajícího smrku. Směr jiho-jiho-východ. 7:12 - ani si nesedám a ve stoje začínám volat výzvu. První je opět Zdeněk OK1ZPC. Ptá se mně kam se dále chystám, a o co včera přišel, když musel před třináctou hodinou odejít od vysílačky. Sděluji mu tu smutnou zprávu, že se chystám pouze na nádraží, a že včera propásl pouze Jizeru, protože jsem zbytek vzdal. Zdeněk se loučí s přáním lepšího počasí. Tímto moje čtyřicátá tisícovka padla. Další spojení přibývají pomalu. Jsem nervózní z toho zda jich jedenáct stihnu udělat včas, tak abych chytil vlak o půl desáté. Desátá volá Hanka OK1ALK ze Smrčí. Prý se chystá k snídaní, ke které bude mít dort od svých včerejších narozenin (včera jsem gratuloval). Tohle to, už mi nikdo nedělejte. Člověk se trmácí pustou, nehostinnou krajinou, pomalu o chlebu a vodě, a je nucen poslouchat, že někdo ještě leží v posteli, někdo si vaří kafe, někdo baští dort.... Jedenácté spojení dělám v 7:35 s Leošem OK1TOX od Karlštejna. Definitivně balím a upaluju na dráhu nach Kořenov. Vlak jsem bez problémů stihnul. Dokonce jsem měl dost času prohlédnout halu kořenovského nádraží. Těch fotek mašinek a lokomotiv. Tady musí být nějakej fanda. Fakt pěkný. Přestože na hradeckém nádraží byla velká výluka, domů jsem dorazil pouze s osmi minutovým zpožděním ve 14:30. Všem velice děkuji za spojení. Těším se na slyšenou z dalších tisícovek. (c) 2003 Igor OK1TGI